Říjen 2008

Dušičky - památka zesnulých

30. října 2008 v 14:12 | Mona Lisa |  Kultury a náboženství

Jistě všichni známe trochu pochmurný, ale tradiční svátek Dušičky, který se u nás slaví již od 10.století a každoročně tento svátek připadá na 2. listopadu po svátku všech svatých. Čistě historicky vzato jde o pozůstatek Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu. Keltové slavili začátek nového roku ( 1.listopadu ) a den nato ( 2.listopadu ) uctívali zemřelé a připravovali se na zimu. Tento svátek se nadále dostal i ke křesťaňské církvi hned v několika formách, hlavně jde o modlidbu za zemřelého a vzpomínání na jeho život. Tento způsob šířil i clunyjský opat Odilo, který se snažil potlačit pohanské obřady.
Slaví jej mnoho států a národů, každý po svém. Zatímco ve střední Evropě mají klidný průběh, v anglosaských zemích a především v Americe si lidé na tento den pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy, vydlabávají dýně, které mají strašit… Halloween se ale v posledních letech, s importem širších kulturních tradic, začal drát i do Česka. Popravdě má tento proud u nás nemálo odpůrců. V našich zemích uctíváme památku mrtvých položením řezaných květin na hrob, tichou vzpomínkou na ty, kteří už nejsou mezi námi, a leckde i setkání s příbuznými a blízkými, kteří jsou od nás daleko a jindy si na setkání nenajdeme čas…




Twilight movie - 27.11.2008

29. října 2008 v 17:35 | Mona Lisa |  Super filmy
Díky přesunutí očekávané premiéry HP 6 využilo několik filmů přesunutí premiéry na místo HP 6 v listopadu. Mezi tyto filmy patří Twilight - Stmívání ... Jsem opravdu zvědavá na film a upřímně doufám , že se aspoň trochu povedl, protože knižní předloha je opravdu úžasné a já si knížky od Stephenie Meyerové zamilovala.




HP 6 a Princ dvojí krve - film 16.9.2009

29. října 2008 v 17:13 | Mona Lisa |  Harry Potter
Jak bylo oznámeno původní premiéra HP a Prince dvojí krve byla naplánovaná na konec listopadu 2008, ale byla premiéra byla posunuta na léto 2009 přesněji na 16.7.09 jediné co nás asi tak může těšit je, že máme premiéru o den dříve než v USA ( velkej pokrok :-D ) Můj názor na toto přesunutí je KOMERCE, z chudáka Harryho chtějí prostě vytřískat co nejvíce peněz a také aby točili co nejdéle. HP serie byla a bude jedna z nejúspěšnějších a nejvíce výnosných :-)

Česká premiéra 16.7.2009 :-)



Spoty a trailery nám prozrazují , že se máme určitě na co těšit, i když až v létě :-)

Na pravou míru - Brisingr ( 3. díl Eragona ) únor 2009

29. října 2008 v 15:37 | Mona Lisa |  Eragon
Jak jste jistě mnozí z vás všimli 3. díl dračí série ( upozornění Christopher Paolini plánoval původně trilogii, ale rozsah Brisingru byl tak obrovský, že nás věrné fanoušky, nechtěl ošidit a tak se můžeme těšit na 4. díl již bohužel záveřečný díl .... ) vyšel, ale pouze USA, Austrálii, Kanadě, Británii a na Novém Zélandu. V ČR Brisingr vyjde až v únoru 2009.

Přísahy...zkoušky oddanosti...mocné síly se střetnou...
Bitvou na Hořících pláních boj s Královstvím zdaleka neskončil a zdá se, že v nadcházejícím střetu bude Galbatorixův Jezdec mocným protivníkem. Eragona se Safirou proto čekají další zkoušky v boji, ale v příběhu už nejde jenom o ně…
Stejně jako Eragon a Eldest, i Brisingr je plný napětí, nečekaných odhalení a zvratů, ve kterém nechybí ani Safiřin něžný humor.
Dlouho očekávaný 3. díl fantasy série Christophera Paoliniho se těší na své čtenáře!



3.DÍL DRAČÍ SÉRIE ERAGON BRISINGR V ČR V ÚNORU 2009

Pro více informácí doporučuji : http://www.alagaesie.net/ , www.eragon1.net , www.brisingr.cz

2. kapitola

22. října 2008 v 9:37 | Cintie a Arron |  V záři měsíce
Když se venku setemí, pomalu vymaním svou ruku z tvého sevření a hlavu ti podložím pláštěm. Vyjdu ven před jeskyni. Jsem poněkud nervózní, protože jsem ještě neměla možnost prozkoumat zdejší okolí a jeho nástrahy. Sejdu k malé říčce, kterou překročím a zahlédnu kousek od sebe zajíce. Ihned si na tebe vzpomenu...
Probudil mě nějaký zvuk. když zjistím, že tu nejsi začnu se strachovat, kde můžeš být. Vyjdu před jeskyni a zavolám tvé jsméno dolů do údolí tak silnì jak jen to jde:" Annooo!"
Odněkud ze shora uslyším své jméno. I přesto se rychle pustím za zajícem. V poslední chvilce ho chytím a nožem, který vytáhnu ze svého rukávu ho podříznu. Najednou uslyším divné zvuky..jakoby něčí hlasy..
Nic. "Zkusím to znovu," pomyslím si. "Annooo!"
Otočím se znovu za hlasem, který volá mé jméno. Vyběhnu za tebou zpět nahoru se zajícem v ruce...
Když tě spatřím spadne mi kámen ze srdce, že jsi v pořádku. "Už nikdy odemě takhle neodcházej. Měl jsem strach zda se ti něco nestalo."
Zasměji se. "Dobrá, příště ti řeknu. Nechtěla jsem tě budit a už mě nebavilo tu sedět..byla jsem tu celý den, doufám že zítra bude pod mrakem." zašklebím se a podívám se na oblohu. Pak ti zamávám zajícem před očima.."Dobrou chuť."
"Děkuji." ušklíbnu se při tvé narážce na počasí. "Dáš si se mnou??" nabízím ti společnou večeři, když ti beru zajíce z ruky.
"Ani ne. Ehm..Eriku, skočím si ještě do lesa. Chtěla bych se projít..." vysvětluji..
"Dobře, ale nechoď moc daleko. Je tma tak ať se neztratíš." usměji se.
"Najdu si tě a pokud ucítím pečeni.." mávnu rukou k zajícovi.."bude snadný tě najít."
"Tak dobrá, běž se projít." Když odcházíš pošlu ti polibek a pak už rozdělám oheň a počnu s přípravou zajíce.
Usměji se na tebe. Seběhnu opět dolů k řece odkud jsem slyšela hlasy. Uvědomím si že nejsou zas tak blízko jak jsem si myslela. Rozeběhnu se lesem a zastavím se až když spatřím menší mýtinu s ohništěm uprostřed. Kolem sedí asi šest mužů, smějí se, pijí a opékají maso. Vzpomenu si na tvá slova o zbojnících a vrazích... Přistoupím blíž, vyskočím do koruny jednoho ze stromů a vše pozoruji z výšky. Najednou mě napadne, že u sebe musejí mít spousty peněz. Skočím tiše dolů ze stromu a obejdu jejich tábor zezadu. Zastavím se v místě kde vidím ve tmě jejich pláště a batohy.
Rychle se vracím cestou zpět pro tebe... V klidu sedím u ohně. Když tě však spatřím vycházet ze tmy vstanu a volám. "To už jsi zpět?? Ještě není ani hotový." A ukážu klacíkem k zajíci, který se rožní nad ohněm.
Přiběhnu k tobě, popadnu tě za ruku a vláčím tě z jeskyně dolů k řece. "Poběž, přidej!"
Jsem zmatený, nechápu co se děje, ale následuji tě. "Co je?? Zpomal, nevidím ani na krok." Zastavím se. "Eriku, kus odtud jsou ti zbojníci! Můžeme je zastavit.." máchám rozčileně rukama.
"Opravdu??" vydávám ze sebe udýchaně protože jsi běžela opravdu rychle. "Ukončíme jejich púsobení v těchto lesích."
"Pomůžu ti, mohla bych bejt třeba návnada? Alespoň chvíli dokud ti neopatřím zbraň.." zeptám se tě a cítím jak mi stoupá adrenalin v žilách, začínám strádat. Mám chuť na krev. "Ne to ne, nechci aby se ti něco stalo. Přepadneme je ze zálohy a budeme je dostávat postupně nemůžeme vědět kolik jich tam je. Ale tu zbraň potřebuji." Opět se mi vrací ten pocit jako minulou noc. Stromy, tráva i řeka ke mně promlouvají a uklidňují mì zároveň. "Mě a něco stát se? Eriku víš kolik jsem přežila bitev? Je jich tam asi šest, batohy a pláště mají poházené kus za nimi. Chtěla jsem je sebrat, ale raději jsem neryskovala." Vezmu tě opět za ruku a opatrně tě vedu lesem...
"Máš pravdu." následuji tě do lesa. "Né že je všechny zabiješ než se k nim dostanu." pošeptám ti do ucha a usměji se.
"Nechám ti alespoň jednoho." zasměji se provokaci. Když spatříme světlo z tábora ztišíme hlasy a potichu se plížíme..
"Co budeš dělat, aby jsem věděl kdy mám vyrazit?" zeptám se. "Nechtěl bych ti to zkazit."Když spatřím jak jsi krásná v odrazech plamene je mi jasné jaký budeš mít plán. "Svádět je nehodlám." šťouchnu tě do žeber a políbím tě. "Akce a reakce, nechci to prodlužovat."
Uleví se mi. Promnu si místo kam jsi mě dloubla. "Tak dobrá kdy?"
"Jdi na druhou stranu k batohům." ukážu ti směr. "Hlavně dávej pozor, není tam moc světla, ať se ti nic nestane!" Vytáhnu dýku z opasku, napřímím se a hodím ji směrem k ohništi. Nezmýlila jsem se, dýka si našla svůj cíl. Jeden z mužů je mrtev, pomalu vcházím k ohništi...Jdu směrem, kterým jsi mi ukázala. Když přijdu k místu určení leží zde nějeký muž. "A já mám holé ruce," pomyslím si. Začnu šátrat po zemi dokud nenajdu dostatečně velký kámen. Zazní jen dutá rána. Ani nemukl. Beru si jeho díku a čekám na tebe. Muži u ohniště vyskočí na nohy a chopí se zbraní jen co mě spatří. Jeden si posměšně odfrkne a plivne na zem. Neváhám a útočím. Jednomu z nich seberu kratší mečík, dalšího vlákám do lesa... Když se skupinka mužů rozdělila nadešla má chvíle. Pomalu jsem se k nim přikradl. Jsou viděšení, protože slyší jak si s jejich přítelem v lese pohráváš. V lese kroužím mezi stromy, muž je zmaten. Neustále se směji, beru to jako zábavnou hru. Nakonec ho jako všechny jednoduše zabiji. Vracím se k ohništi, kde vidím jak bojuješ. V tu ránu ucítím bodavou bolest v hrudníku. Šíp! Uleknu se... "Nee to ne!" v tom okamžiku mě popadá zvláštní pocit uvnitř. Přestanu se ovládat a zabiji další dva, ale kde je třetí?? Pomocí kouzelných formulí vyvolám silnou mlhu a pod jejím příkrovem jdu tvým směrem. Snažím se šíp vytrhnout, jde to ztěžka. Muž jenž do mě střelil mě táhne napříč lesem jako škodnou. Popadne mě vztek, vší silou se mu vytrhnu a svalím se na zem...Nevím jak je to možné ale přesně vím kam jít. V tom uvidím v mlze siluetu postavy. Ne, nejsi to ty, přikradu se blíž. Jediným mocným úderem mu stínám hlavu potá se skloním k tobě a pomůžu ti si sednout. "Co ti je Anno??" "Ten šíp! Vytáhni ho!" poplašeně se na tebe podívám. Ulomím špičku na druhé straně a poté opatrně vytahuji zbytek z tvých prsou. "Opovaž se mi odejít!" "To neudělám!" usměji se a už v klidu se posadím. Rána se během chvilky zacelí. "Jsi v pořádku? Kde se tu vzala ta mlha?" podivím se. "Teď není čas, co když tu jsou další. Vysvětlím ti to v jeskyni." Sbírám hlavu toho, který tě zranil. "To jako důkaz", vysvětluji. Vracíme se pro jejich batohy. Ve vacích najdeme peníze, pro Erika jídlo. Krátký mečík, který jsem vzala jednomu z mužů si nechám, dýku vrženou při prvním útoku vytáhnu z hrdla jednoho ze zbojníků. "Jdeme?" "Nepotřebuješ se posilnit?? Ta regenerece tě musela určitě dost vyčerpat, ale pokud jsi v pořádku tak můžeme." pohlédnu na díru v tvé vestě. Zesmutním," už nikdy nechci vidět, žádné tvé zranění, byl to špatný nápad." A sklopím hlavu. "Ne, to je v pořádku. Trošku jsem upila z toho muže s nímž jsem si pohrávala v lese." usměji se, přikročím k tobě a pohladím tě. "Neměj o mne strach, vydržím hodně." Moc mě to sice neutěšilo, ale je mi lépe, když vidím, že jsi zcela v pořádku. "Pojďme. Mám hlad, než dodělám toho zajíce chvíli to ještě potrvá. A neboj všechno ti vysvětlím." Opět tě opatrně vedu lesem. V jeskyni si sednu k tobě, cítím že tě něco trápí... "Chci ti to vysvětlit," vydám ze sebe a sleduji tančící plameny," můj otec byl horský elf a to on mě naučil používat magii, která se spojuje s přírodou a sílami, které přírodu ovládají. Nevím však jak je to možné, ale dokážu ji používat jen v okamžicích kdy jsem zvrušený, jen tehdy se mi to daří." Jsem šťastný, že jsem to ze sebe dostal. Čekám na tvou reakci.Trpělivě ti naslouchám. S elfi jsem se setkala nesčetněkrát, nikdy jsem však neznala rozmezí jejich moci. Místo odpovědi tě pevně obejmu... Jsem šťasten neboť tím obětím, jako by jsi mi předávala svou sílu. "Otec mě naučil těm to kouzlům a také střelbě z luku.Děda, starý templář mě naučil boji s čímkoli. A mám matka zase léřit pomocí bylin." "Závidím ti tvou rodinu." povzdechnu si. "Proč mi závidíš mou rodinu??" nerozumím tomu co jsi řekla. "Vyrůstal si v ní, měli tě rádi..." odpovím posmutněle "A jak to vypadá u výchovy upírů??" "Nevím jak u jiných, ale mě matka porodila a odešla. Musela jsem se postavit na vlastní nohy. Pocházím z čistokrevného rodu už od zrození prvního z nás. Otec mi to neustále připomínal a dbal na to aby ze mě nevyrostla hodná holka. Neměla jsem ho moc v lásce..." "Aha," a se soucitným pohledem pokračuji," a to jsi neměla ani žádnou chůvu??" "Měla..." pousměji se při vzpomínce. "Pak ji ale zabili při jednom útoku na nás." "To mě moc mrzí," tvůj výraz mluví za vše," měla jsi ji hodně ráda, že?" "Nahradila mi mámu, to víš že jo. I já mám city." usměji se na tebe a podám ti kus masa z rožně... "Děkuju." Vezmu si kus pečeného zajíce a zakousnu se do něj. "Co ty, plánujeě rodinu??" ptám se tě a doslova pohledem hltám tvou odpověď. "Já?" uleknu se otázky. "Na to jsem ještě nikdy nepomyslela." zasměji se. "Opravdu nikdy??" takovou odpověď jsem nečekal, možná mě to i zklamalo."Nebylo s kým na ní myslet. Navíc jsem neustále cestovala z jedné země do druhé." vysvětluji... "A teď už máš s kým?" v tvé odpovědi jsem ucítil naději. "Kde všude jsi byla? Já strávil celý život v naší vesnici, svět znám jen z vyprávění mého dědy." "Nechci říkat ano ani ne Eriku, vždyť uplynul sotva den od chvíle kdy jsme se setkali poprvé a div se nezabili." zakroutím hlavou a trošku si odsednu abych ti viděla do tváře. "Země je krásná...ani nevíš jak. I když na tebe může kdekoli číhat zlo, užívej si jí. Byla jsem převážně v severských zemích, nesvítí tam tolik slunce." zavzpomínám se.. "Máš pravdu neměl bych na tebe tolik spěchat." Snažím si vybavit dědova vyprávění."Ano vzpomínám si. Prý tam jsou obrovští koně a udatní bojovníci, kteří se ničeho nezaleknou." "Ano to máš pravdu, takoví koně a muži tam opravdu jsou. Právě ty mi zabili chůvu a další..." zamračím se. Dojedl jsem zajíce. Protáhnu se a podívám se do tvých zelených očí. Jsou tak uhrančivé. "Nepodíváme se do těch pytlů?" "Jo...Eriku myslela jsem, že by jsme zítra mohli do vesnice. Přespat v krčmě nebo někde a najíst se." vysvětluji ti svůj záměr. "Taky jsem na to myslel teď když budeme mít nějaké peníze." Otevírám první batoh a v něm je obrovské množství šperků. Vyndám jeden náhrdelník se safírovými kameny."Tenhle by ti moc slušel." Za lichotku tě políbím. Přitáhnu si další z batohů, není v něm nic zajímavého. Pár drobných a nějaké jídlo. Když však rukou zajedu až na dno batohu, nahmatám prsten. Pánský s nějakými rytinami. Vypadá staře, velmi staře.. "Co je tam napsáno," zastydím se protože neumím ani číst ani psát. "Je to vaší řečí...myslím že je to dědičný prsten a ještě něco..to nedokážu přečíst." zašilhám na prsten, je vážně zvláštní... "Jak naší řečí?" jsem zmatený protože si nejsem jist, kterou myslíš. "Elfí runy!" připomenu.. "Elfštinou?? To je zvláštní. Podej mi ho, prosím několik jich znám." natáhnu k tobě ruku a snažím si vybavit, které slabiky mě otec učil. Do ruky ti vložím prsten, netrpělivě tě pozoruji. Legračně na prsten šilháš očima... "Následuj mě." vyslabikuji nápis na prstenu. "Zatím je ještě něco, ale ty znaky si nepamatuji." vezmu tvou ruku do své a vložím do ní prsten. "Nechápu. Kdyby tu byl v okolí alespoň někdo kdo by to dokázal přečíst. Nechej si ten prsten Eriku, já z něj nemám dobrý pocit..." zakroutím nesouhlasně hlavou a chci ti ho dát zpět. Z prvu se zdá, že mi prsten bude příliš velký. Ale v okamžiku kdy si ho nasadím na prst mi padne jako ulitý. Vytřeštím oči, "to vůbec nechápu." "Vážně začínám mít divný pocit!" zašeptám ti vyděšeně. "Víš co? Necháme záhadu prstenu na ráno, jdi si lehnout, budu hlídat." "Dobrá." Stejně jsem unaven. Pod hlavu si sroluji kabát, který jsme ukořistili u banditů. Dlouho přemýšlím o runách, které jsem nemohl přečíst, dokud neusnu. Pozoruji tě jak v klidu spíš. Celou noc u tebe prosedím a přemýšlím, co na nás čeká asi další den. Když se k ránu probudíš, spatříš z jeskyně jeden z mnoha pošmourných dnů. "Tím lépe pro mě"...pomyslím si. "Dobré ráno Anno, jaká byla noc?" zeptám se, když si oblékám kabát neboť je docela chladno. Otočím se od východu z jeskyně k tobě. "Noc? Klidná. Nikde nic." Pociťuji na sobě lehkou únavu. Přeci jen si potřebuji občas odpočinout..alespoň na pár hodin. Přeceňuji se... Protáhnu se a rozhlídnu se po nějakém kousku dřeva. "Vypadáš unaveně, půjdem do vesnice a ubytujeme se v tamním hostinci." "Dobrá. Sbalím zatím věci." nabídnu se. Pak mě napadne hloupost.."Eriku? Ten náhrdelník..musím ho vracet?" "Uvidíme," spiklenecky na tebe mrknu a vyndám hrst zlaťáků a strčím je do svého koženého pytlíku. Usměji se a rukou přejedu po šperku. Poté ho schovám pod tmavou košili. "Půjdeme?" "Ano pojďme." Hodím si přes rameno dva vaky a samozřejmě i ten s hlavou toho nešťasníka, který tě zranil. Vydáváme se na cestu do vesnice. Celou cestu jdu za tebou. Moc nemluvíš. Když vejdeme do vesnice, kde už dávno začal život, cítím na sobě pálivé a podezřívavé pohledy hlavně ze strany žen. Dojdu těch pár kroků k tobě a hodím na tebe nervózně pohled. "Neboj se," vemu tě za ruku, "ony ti jen závidí tvou krásu." Vedu tě rovnou k hostinci. Akorád v čas protože začíná pršet. "Přijdu si tu moc..." chvíli hledám to správné slovo..."nápadná!" V hostinci i přes to, že den teprve začíná je ruch... "To bude tvýma šatama, asi tu moc často ženy v kalhotech nechodí," ušklíbnu se. "Objednám pokoj a půjdeme něco koupit, stejně musíme na radnici pro odměnu. Mám vzít jeden nebo dva pokoje." "Přeci sis nemyslel, že budu utíkat po lese v šatech! Kalhoty jsou pohodlné." argumentuji proti dívčím šatům. "Vezmi jeden pokoj, postel stačí jedna, já stejně nespím." "Nu dobrá," jdu pomalu k pultu, objednám pokoj. Vrátím se za tebou. "Máme nejluxusnìjší pokoj s výhledem do lesa." Beru tě za ruku a vedu tě do našeho pokoje. "Nejluxusnìjší?" zasměji se. Pokoj je na zdejší poměry vážně hezky zařízen. "Jak dlouho tu zůstaneme? Dokud budou peníze?" "Jak jen si budeš přát, ale raději bych tu nebyl moc dlouho. Něco jsem ti neřekl," a otevřu dveře, které jsou vedle okna, "máme vlasní koupelnu." "Zůstala bych tu nejdéle dva až tři dny Eriku, jsme pořád blízko od mých...no však víž. Pokud zjistí, že jsem zradila, zabijí nás oba a to já nechci..." odpovím zachmuřeně. "Anno, ani já to nechci." podívám se ti do očí. "Budeš se chtít vykoupat nebo si pohovoříme znovu o těch šatech." "Chceě ze mě mít dámu?" uchechtnu se, odstrčím tě ode dveří do koupelny a zavřu se v ní. Přes dveře slyšíš můj smích... "To ne, ale sama jsi říkala, že ty ženy na tebe zvláštně koukají." Také se směji. "Mám na tebe počkat nebo mám jít za rychtářem sám." Vystrčím hlavu z místnůstky kde se nachází koupelnička. "To ano! Koukají, ale myslíš si že budou šaty pohodlné při běhu? Jdi za rychtářem klidně sám, vykoupu se a ve vesnici si tě najdu." Kývnu a seberu batohy s kořistí. Zamyslím se a vyndám z nich ještě nějaké zlaťáky. Když odcházím ještě na tebe zavolám, "hezky si to užij." A jdu na radnici. Z koupelny vyjdu asi po půl hodině. Osuším se, obléknu a vyrazím z hostince ven. Zatažená obloha je naprosto ideální. Usměji se a pokračuji v cestě. Za peníze co nechal Erik na pokoji si koupím nové pevnější boty a černý korzetek. Asi po hodině dojdu k radnici. Zrovna vidím jak vycházíš ven... Vycházím z radnice se šťastným úsměvem na tváři, protože odměna byla víc než štědrá. Když tě spatřím usměji se, koukám že jsi byla na nákupech. Otočím se před tebou kolem dokola. "Sluší?" zasměju se. "Co odměna, vidím že to dopadlo asi dobře! A co rychtář?" "Ano sluší,... ale doufal jsem v ty šaty," podotnu. "Byl pšekvapen, když jsem mu na stěl hodil hlavu toho lapky." Vyndám z batohu naší odměnu. "Je to 800 zlatých. Teď bych si rád koupil něco já." "Pořídím si je až se usadíme někde dál a nebudem nocovat po jeskyních a trmácet se lesem." zvesela slibuji. "800 zlatých?" překvapením vykulím oči. "A vracel si ty věci, co nakradli? Mám na krku ten náhrdelník!" "Ano, ale ne vše," a ukážu ti prsten," byl to přeci dar." "Pojďme, chci si něco koupit." Usměji se. Z pod košile vytáhnu šperk a znovu si ho prohlížím. Líbí se mi - moc. Opět jsem o pár kroků pozadu. Topím se v myšlenkách. Když dojdeme do středu vsi, spatříme u tržiště ěarvátku mezi dvžma muži. Stoupnu si mezi pozorovatele a čekám jak hádka vyústí. Ztratil ses mi z dohledu... Ani jsem si nevšiml, že mě již nenásleduješ. Zjistím to až u zbrojíře. Mám zvláštní pocit nejistoty vracím se cestou, kterou jsem přišel. "Annoo!" Volvé jméno. Muži tasí zbraně. Nevydržím to a vkročím mezi ně. Najednou i přes veškerý halas slyším své jméno... Dostal jsem se až na náměstí, všiml jsem si shluku lidí. Znovu tě volám. Jeden z mužů na mě vztekle vyštěkne nadávku a snaží se mě odstrčit. Nenechám se. Jedním rychlým pohybem ruky mu vyrazím zbraň z ruky a chytím ho pod krkem. Na druhého vytasím dýku. Slib, jenž mi dají, mě utvrzuje v tom, že si své nevyřešené účty vyřeší v klidu. Pustím je a s hlavou vztyčenou odcházím. Jdu tvým směrem... Uleví se mi když tě spatřím. "To bylo kvůli tobě," nevím co si mám myslet, nevím co ce tam dělo. "Mě? Já za všechno nemůžu! Jen jsem do toho tak trošku..zasáhla. Lezlo mi to krkem." mávnu rukou, jdu smšrem k hostinci. Pociťuji v sobě jistou agresivitu, jsem unavená a žíznivá. "Co si pořídil?" "Omlovám se. Zatím nic vracel jsem se kvůli tobě." Vidím, že jsi podrážděná, "jdi si odpočinout stejně musím na místa kam by jsi se mnou nemohla." "Nemohla?" zvědavě se po tobě podívám. "Musím se připravit na případný boj s tvými známími. Znám několik tryků, na které je potřba vybavení z kostela. A tam se mnou nemůžeš." Ukážu směrem na kopec kde se nachází hřbitov se starým, ale opečovávaným kostelíkem. "Fuj!" jen co toto uslyším naskočí mi husí kůže, agresivita se tím ještě zvýší "Jdi si, já jdu do hostince." Nechápu tvé rozhořčení, ale nechci tě ještì více podráždit. Cestou ke kostelu se stavím u zbrojíře kde si koupím dlouhý luk, meč Bastard a tobě dýku s tepáním. Poté se zastavím u kováře kde si nechám ukout stříbrné hroty šípů a poté rovnou ke kostelu. Zde si nechám posvětit meč a koupím několik flakonů svěcené vody a pár kusů svěcené křídy. Pak se vracím do hostince za tebou. "Snad se již Anna uklidnila," pomyslím si. Místo abych si lehla a odpočinula, chodím nervózně po pokoji sem tam. Nakonec se seberu, skočím z okna a lesem proběhnu na pole, kde spatřím ženu s dítětem. Vím, že bych neměla, ale nemohu si pomoci... Projdu hostincem. Náštěvníci se diví mému novému vybavení, ale já si jich nevšímám. Jdu k našemu pokoji. Když vejdu dovnitř je mi divnì, že ač je otevřené okno tak ty tu nejsi. "Asi jsi zapomněla zavřít okno v rozčílení," řeknu si v duchu. A jdu se také vykoupak. Když se neslyšně připlížím k ženě zezadu, přeci jen trošku zaváhám. Žena se po mě otočí. Když mě spatří snaží se i s dítětem útéct. Marně...Rozpářu jí hrdlo. Hltavě piji její krev. Tìlíčko děťátka nechám ležet vedle matky aniž bych se z něj napila. Pomalu se vracím k hostinci. Když opět vyěplhám do okna, spatřím na posteli tvé věci... Zrovna v okamžiku když vycházím z lázně tě spatřím, jak slézáš z parapetu okna. "Kde jsi byla? A proč lezeš oknem?" pokládám ti otázku pouze formálně, protože si všimnu krůpěje krve na tvých šatech. Mlčím. Nevím, co ti odpovědět. Sám odpověď znáš a za to, co jsem právě udělala se stydím. Sesunu se na postel, pozoruji tě... "Zklamala jsi mě." Z věcí, které jsem právě koupil vyndám tvůj dar. Dýku zapíchnu do nočního stolku. "Tady máš dárek. Jako omluvu za to, že jsem tě nařknul z toho, že jsi mohla za tu potyčku." Popadnu kabáta a odejdu z pokoje. "Eriku!" zavolám na tebe zoufale, vzteky praštím do polštáře. Z postele pozoruji dýku. Posadím se, vezmu ji a přiložím si ji k ruce. Říznu. "Ostrá - velmi ostrá." pomyslím si. Rána se během chvilky zacelí. Lehnu zpět na postel. Na několik hodin usnu. Do pokoje ses ještě nevrátil, sejdu tedy po schodech do hostince dolů. Je tam velmi rušno, zaslechnu několik útržků a z nich pochopím že našli mrtvá těla na poli za lesem... Ani se neohlédnu, dnes ne. Jdu rovnou do krčmy, kde si poručím víno a pálenku. Během chvíle nevnímám okolní dění. Jediné, co dělám, je, že do sebe liji jeden žejdlík vína za druhým. Najdu tě na konci místnosti u rohového stolku. Přisednu si. "Eriku?" zkouším... Ani jsem si nevšiml, že jsi přisedla. Až teprve když zvednu hlavu, aby jsem si zavolal šenkýřku s dalším džbánem vína, tak si tě všimnu. Odeberu ti víno a snažím se tě vytáhnout zpoza stolu. Jde to ztěžka, jelikož se bráníš. Dva z mužů, jenž jsem viděla dopoledne ve vsi mi jdou s tebou pomoci. Dotáhnou tě nahoru na pokoj, kde tž svalí na postel... "Matku s dítětem, proč zrovna ženu a dítě. Kdyby jsi řekla dal bych ti napít nebo jsi se mohla nasytit včera na těch lotrech. Ne, ty si vybereš bezbranou ženu a nemluvně." Když to říkám kanou mi z očí slzy. Pochvíli pokračuji. "Prosil jsem tě o to aby jsi nevraždila. A ty ...? Hnusíš se mi." Poté padnu a usnu. Ztěžka polknu. Slova zabolela víc než jsem si byla ochotna přiznat. Sednu si na okenní parapet. Tušila jsem, že to tak dopadne. Není lehké dodržet takový slib. Jsem bestie. Seskočím z parapetu, popadnu plášť, zbraně, přikryji tě přikrývkou a odcházím... Ráno se probouzím se strašnou kocovinou. Rozhlédnu se po pokoji, který je prázdný. Pokouším se vzpomenout si, co jsem včera dělal a jak jsem se dostal do postele. Když si konečně vzpomenu sbalím své věci. Zaplatím hostinskému a stavím se u kováře, který celou noc pracoval na hrotech. Pak se vydávám Annu najít, protože i přes to, co udělala ji miluji.

1. kapitola

22. října 2008 v 9:36 | Cintie a Arron |  V záři měsíce
V malé vesnici v daleké zemi sužované od pradávna hrůznými bestiemi se připravuje odboj. Skupina mladých vesničanů vyzbrojených kosami, sekyrami a podobnými zbraněmi se s loučemi v rukách připravují na dnešní odplatu.Samozřejmě, že tu byl i mladý Erik, který se nechal strhnout davem i on má svou zbraň. Jako jeden z mála má meč, zdědil ho po svém dědu, který ho naučil umění boje s ním. "Je rozhodnuto!! Jdeme do starého hradu!!" řekl kdosi v davu a masa lidí se dala do pohybu.

V přítmí starého hradu se s hrstkou mých věrných připravuji na krvavá jatka. Vesničané pobouřeni našimi útoky nám vyšli v ústrety. Těžkou hlavu si z toho nedělám, na tomto světě jsem bezmála tři staletí a nejednu bitvu jsem přežila. Do kožených bot zasunu dýku pro všechny případy. Vyjdu před hrad, kde se začne skupinka mužů a žen rozcházet do lesů na číhanou...

Když prochází lesem má Erik zvláštní pocit. Vždy věděl,že je jiný, protože jeho matka mu svěřila, že jeho otec byl elfem. Teprve dnes však, ale poprvé ucítil svou zvláštnost. Jako by mu každý strom, každý keř napovídal, co má dělat.

V koruně stromů se lehce zasměji. Radost z kořisti naplňuje všechny mé smysly. Několik z mých vydává skřípavé zvuky při kterých musí každému obyčejnému smrtelníkovi tuhnout krev v žilách. Lid pod námi začíná být nervózní, slyším tlukot jejich srdce...

"Jsou tu!" ozval se vyděšený hlas. Pak nastalo peklo, vesničané se rozutekli po celém lese. Ze všech směrů se ozývají děsivé zvuky mísící se s nářky umírajících lidí. Jen Erik se nebojí. Čeká, co přijde.

Nečekaný útok..ano už od pradávna má oblíbená část boje. Když právě jednomu z vesničanů prořezávám hrdlo, všimnu si muže, z něhož cítím něco nadlidského.

Erik běží na pomoc jednomu z vesničanů, který se brání útoku několika upírů. Když v tom zahlédne jednu z nich, byla jiná, cítil to. Rychle se ze svého zasnění probral a vrhl se na pomoc svému sousedu.

Pustím vesničanovo mrtvé tělo, s lehkostí se vyhoupnu do koruny stromu a pozoruji muže z výšky.

Vrhá se na prvního, ramenem do něho naběhne vší silou. Teď se ukáže, co se od svého děda učil. Odvrací útok za útokem, ale ani jeden z jeho výpadů neúčinkuje.

Seskočím ze stromu přímo před muže. Chytnu ho silou pod krkem, podívám se mu zblízka do očí a zasyčím.."A ty jsi kdo?"

Je zaskočen. Jeho smysly ho zradily. " Jsem Erik", řekne a vší silou se vyškubne z pevného sevření, okamžitě zaujímá obrané postavení

"Erik? Co jsi zač vesničane? Tvá krev není zcela lidská.." posměšně se zasměji a pozoruji tvé reakce.

"Ne nejsem jen obyčejný rolník, mým otcem byl elf!" Je zaskočen, že ostatní si ho přestali všímat a hodují na jeho přátelích.

Porozhlédnu se kolem..pak se podívám opět k tobě. Jazykem si přejedu po zubech.."No půlelfe..z tvých přátel je večeře. Co myslíš, že si počneme s tebou?"

Jeho nervy jsou napnuté jak špagáty. Ostatní si ho nevšímají, ale v mžiku jí mohou přijít na pomoc ... " kdo to vůbec je", ptá se sám sebe. "Když už mám být tvým dezertem, jaké je tvé jméno??"

Přistoupím k tobě o krok blíž. "Kdo se ptá, moc se dozví Eriku! Říkají mi Anna."

"Anna??" vyslovím a udělám krok zpět, "tak krásné jméno pro někoho jako jsi ty??" Pevně sevřu meč do obou rukou v domění, že každou chvíli zaútočíš.

"Opovrhuješ mnou?!" povýšeně pohodím hlavou. Přistoupím o další krok blíž...

"Tebou?? Ne. Myslím, že se tebou opovrhovat nedá. Tak co už to se mnou zkončíš??" Troufale se zeptám a zepřu se o kořen, který ční za mou nohou.

Tvrdě se na tebe podívám, propaluju tě pohledem. Kývnu na jednoho z mých. "Svažte ho a vezměte ho s námi!"

Poté co se na mě vrhne první z tvých pochopů utrží silnou ránu někam do prostoru žeber. "Tak lehké to se mnou mít nebudeš!"


Rozzuřím se, jedním rychlým pohybem tě přimáčknu ke stromu a vyrazím ti zbraň z ruky. "Tohle se nedělá!" zasyčím, "Buď hodnej elfe!"

Snažím se spírat, ale jsi silnější. "Kdyby vás tu nebylo tolik tak nemáte šanci." Vydám ze sebe přidušeným hlasem a na tváři vyloudím úsměv.

"Však vás nebylo o nic míň!" odseknu tvrdě a stisk povolím.

Promnu si ohryzek a s povzdechem odpovím: "Nemůžeš porovnávat své bojovníky s vesničany."

"Pak na nás nemáte útočit! Jsme jiní a proto si zasloužíme smrt?!" vyštěknu zostra. "Nezaútočili jsme kvůli tomu, že jste jiní, ale kvůli tomu, že vraždíte naše blízké!" získal jsem jakou si jistotu a tak si dovolím i zvýšit hlas.

Chvíli se ti dívám do očí. Jsou hluboké..zádumčivé a odhodlané. Nějak tě nedokážu ihned zabít. Něco ve mně se proti tomu bouří..

Ten pohle, kterým mě zkoumáš mě nějak zvláštně naplňuje. Když v tom si uvědomím tvou nepozornost. Hbitě se skoloním pro tvou dýku, obskočím tě a a kryji se za tebou.

Ucítím ostří dýky na svém krku. Ani se nepohnu....

"Nu, vida i ty máš slabé místo," vyslovím s úšklebkem. Nasaji omamnou vůni tvých vlasů, je opojná.

Ztěžka polknu, snaším se odtáhnout tvou ruku s dýkou, ale nejde to...

"Ustupte!!" křiku na tvé druhy.

Mý věrní se po nás ohlédnou, přestanou nasávat krev z padlých. Vidí mou zoufalost v očích...


"Ani se neopovažujte mi jakoli zabránit!" pomalu s tebou couvám jedinou volnou ústupovou cestou, naneštěstí vedoucí přímo k tvému sídlu.

Cítím jak se mi dýka zaryla do krku a teče mi krev. Ustupuju s tebou na cestu vedoucí k sídlu. Moji věrní stojí v lese jako přikovaní k zemi a čekají, co se bude dít...

Myslím si, že už mám vyhráno a tak opět polevím svým nervům.

"Pusť mě! Co ze mě asi tak budeš mít?!" bráním se.

"Co?? Možná svůj život. Dokud jsi v mé moci nic se mi nestane." Povolím stisk dýky, ale za to tě pevněji přidržím svou rukou.

"Nepřežiješ..." zašeptám a snažím se vymanit z tvého sevření.

"Zatím mám více trumfů než ty." když si myslím, že již jsem v bezpečí pouštím tě ze svého sevření a uskočím stranou.

Když mi uvolníš zápěstí promnu si ho a z krku setřu krev. "Jak dlouho si myslíš, že tu asi budeš? Živ???"

"Minimálně do té doby než ti řeknu, že jsi opravdu krásná." Podívám se na tebe, ale raději sevřu dýku v dlani.

"Tak to tu pojdem oba..." projdu se po hale, stoupnu si ke starobylému podstavci, kde pod starým vyšívaným prostíráním najdu ostrý nůž.....

"Myslím, že se to dá vyřídit i jinak nejenom násilím." Pozorně se rozhlédnu po hale, až nyní si uvědomím kam jsem se to dostal."

"A jak? My spolu budeme válčit tak jako tak! Možná jen ty to chceš vyřešit po dobrým, ale myslíš si že tě ostatní budou poslouchat? Nebudou! Bojí se nás!" křečovitě svírám nůž v ruce.

"Nebáli by se vás kdyby jste je noc, co noc nevraždili. Ale pokud si to přeješ můžeme si to vyřídit mezi sebou." Přiskočím ke stěně kde na zdi je meč se štítem a připravím se k boji. Posadím se na kamenou podlahu a pozoruji tvé počínání. Nůž zasunu do rukávu. "Máme hlad..snaž se to pochopit..kdyby byli jako my, dělali by to samé. Jsi odvážný Eriku, s upírem by se nechtěl nikdo dobrovolně rvát..alespoň né se mnou."

Nerozumím tvému počínání, ale nepřestávám bedlivě sledovat tvé pohyby. "Takže jsme pro vás jen potravou?? Nemůžete snad jíst něco jiného?? Zvěř či tak něco??" nervozně tě obcházím, "proč zrovna z tebe bych měl míti strach, ty dva dole jsem zvládl jediným útokem."

"Potrava? Asi...Podle vás nemáme jediného citu, není to pravda...spousty mých se s vámi mísí aniž by to kdokoli postřehl a žije normální život po boku smrtelníka. A k té zvěři..jejich krev pijeme též, jenže se nám z ní nedostává tolik energie kolik potřebujeme..Mě se bojí i mý spřízněnci, jsem přímý potomek našeho stvořitele, tím pádem silnější a odolnější.." povzdechnu si, zvednu se a přejdu k oknu...

"Cože?? Jak to myslíš, že se mísí??" překvapením mi málem vypadne štít z ruky. "Nu vidíš, ač nás někteří z nás milují, jiní nás vraždí pro větší moc."

"Vytváří rodiny..milují se..i přesto že jsme mrtví." vysvětluju věcně. Otočím se k tobě čelem a opět se ti zadívám do očí. Nevydržíš můj pohled a uhneš očima, přistoupím k tobě blíž...

Nevim proč, ale moje ruce se sami svěsily. Tvůj pohled je zvláštní hluboký, něžný, bodavý. Vítr z okna ke mně znovu zavanul vůni tvých vlasů, jsem omámen.

Přistoupím k tobě tak blízko, že uchopím tvou tvář do svých rukou. "Nechceš mi ublížit, vím to..." zašeptám ti do ucha...

"Ne ..... nechci," upustím štít i s mečem, které s řinčením dopadnou na zem.

Usměji se, pohladím tě po tvářích. "Neublížím ti..a oni taky ne, pokud chceš jdi..."

"Nemám kam jít. Všechny mé známé jste pobili." Opět si uvědomím, co předcházelo našemu rozhovoru.

Opět ztěžka polknu.."Eriku..je mi to líto." Na zem mi ukápne slza...po tolika letech! Ani si nevzpomínám kdy jsem naposled brečela!

"Líto?? Já vím potřebovala jsi energii." vycuknu se ti a mířím ke dveřím. Když beru za těžkou kliku vědomuji si svou krutost.

"Byla to obrana! Elfe! Stůj!" zavolám na tebe zoufale.

V ten okamžik mi dveře stěžkou a připadá mi, že jsou snad z olova. Někde ve skrytu duše jsem doufal, že zavoláš. Pomalu se otočím a vidím tě jak stojíš nedaleko okna, měsíční zář se ti odráží v očích, které jsou úplně jiné než tam dole v lese. "Co chceš??" vydám ze sebe relativně tvrdošijným a neústupným hlasem, i když bych se ve skutečnosti k tobě nejradši rozeběhl a objal tě.

Z očí se mi vyhrne další slza. "Zvláštní" pomyslím si...Poté se otočím k tobě. "Eriku nechoď, těžko se mi to vysvětluje, ale zůstaň!"

"Nerozumím ti," odpovídám už méně tvrdošijně. Stále se sebou bujuji neboť utěšit tě v tento okamžik by bylo pro moji duši vysvobozením. "Vysvětli mi to prosím Anno."

"Nedokážu ti ublížit, nevím proč! Pokaždé jsem zabila, dnes ne...něco ve mně mi v tom brání a sama to nechápu!" vysvětlím zlomeným hlasem...

"I pro mně byl okamžik, kdy jsem tě držel jako rukojmí velice těžký." Již to nevdržím, pouštím dveře a jdu přímo k tobě. "Jsi jiná než ostatní ženy, které znám."

"Eriku pojď.." V rychlosti si za opasek strčím dýku, vezmu tě za ruku a táhnu tě za sebou chodbou do sklepení. Sejdeme společně několik schodů a ocitáme se v naprosté tmě. Po chvíli mi dojde, že ve tmě nevidíš a zapálím ti louči. Rychlými kroky dojdeme do jedné z chodeb na jejímž konci jsou staré zrezivělé dveře. Jedním mocným kopem je vyrazím a vejdeme na cestu vedoucí do lesa. "Utečeme.." Zastavím a dychtivě se ti podívám do očí... Jsem zmatený. "Ale Kam?? A před kým??" Mé otázky jsou spíše formální, protože s tebou by jsem šel i na kraj světa. Jen kdyby jsi to chtěla.

"Nevím a je mi to jedno! Budeme spolu, víš, že ti neublížím..." zatahám tě za ruku...

"A to už navždy budeš pít krev jen od zvířat??" je mi jedno co odpovíš, protože ti vidím do posledního koutku tvé duše. "Anno??" na chvíli se odmlčím, "jak se tedy rozhodneš??" "To..to nejde..nepřežila bych jen z krve zvířat..zeslábla bych." sklopím hlavu, pouštím tvou ruku...

Opět ji chytám a přivoním k ní. Moc rád bych ji políbil ale neodhodlávám se k tomu. "A musí tvá kořist nutně zamřít?? Nebo je možné přežít??"

"Ne, to nemusí..jenže se většinou tolik brání, že ji prostě..zabijeme." ztěžka polknu a pozoruji tvé reakce.

"Všiml jsem si, že jsi se dnes moc nenasytila," když to říkám beru tvou dýku a přikládám si ji k zápěstí," tak tedy já se bránit nebudu." Podívám se ti znovu do tvých nádherných očí a říznu." Nemůžeme se přeci vidat tak daleko, když budeš slabá a já nechci aby jsi musela zabíjet. Tak pij!!"

"Ne! Napiji se jednou, budu chtít pořád! Vydržím bez krve dva dny, pak začnu trošku slábnout. Můžeme jít v klidu ano?" vezmu si zpět dýku, píchnu se jí do prstu a nechám stéct svou kapku krve na tvou řeznou ránu. V tu ránu kdy na ní kapka dopadne se ti zhojí.

"Ale co bude pak? Kým se pak nasytíš? Musíme to zkusit hned. Ani já nejsem obyčejný člověk." Znovu nejistě beru tvou dýku." Jak jsi řekla nemůžeš mi ublížit a tak přestaneš v čas. Věřím ti. Tak pij!" a znovu se říznu do zápěstí.

"Bojím se, Eriku nechtěj to po mně prosím..."

Na moment si stlačím ránu a nakloním se k tobě. Tak těsně, že můj dech cítíš ve vlasech."Udělej to, budu potřebovat tvou sílu, stromy mi šeptají, že tě schánějí tvý druzi a já potřebuji aby jsi byla silná."

Pomůžu ti opřít se o strom. Posadím se vedle těsně vedle tebe a uchopím tvou dlaň do své. Jakmile ochutnám první kapku krve, cítím svou dychtivost po dalších a dalších. Najednou si uvědomím, že jsi omdlel. Rychle si olíznu krev ze rtů a ze zubů a přitáčím tvou tvář ke své. "Eriku!" Jemně tě propleskávám..

"Mno tak vidíš, že jsem to přežil." Jsem sice zmatený a malátný, ale okamžitě se pokouším vstát. Jde to z těžka, trochu vrávorám." Teď ti zase já předvedu své fígle." Poklekám u stromu a počnu přeříkávat zaříkavadlo. Strom ke mně skolní své listy a zakryje tě. Ty jen spatříš ostré svělo, které se k tobě dostává i přes listoví. Pak již jen stojím vedle tebe v plné síle.

Jsem v šoku, vůbec nechápu co se stalo. "Co to..co to bylo?" vykoktám zmateně.

"Jak jsem již řekl. Nejsem obyčejný člověk." Zatahám tě za ruku a dávám se do běhu." Poběž už jsou moc blízko a já nemám zbraň."

"Bránila bych tě." Usměju se za běhu. Nabírám pomalu rychlost, pomalu mi nestačíš... "Anno, stále musiš mít na vrch??" volám na tebe za běhu.

"Nemusím..ale uvědom si co jsem zač." zastavím a čekám než doběhneš. "Eriku..za pár hodin začne svítat..."

Svítá. Ani nevím jak dlouho jsme běželi, ale doběhli jsme k jeskyni, zrozna v okamžik kdy se první paprsky dotkli země. "Jdu si sehnat něco k snědku, počkej tu na mě." Když odcházím mám strach, poprvé v životě se bojím o někoho jiného.

Usadím se v jeskyni. Měli..no spíš měla jsem namále. Sluneční paprsky mě mohly spálit na prach. Dívám se za Erikem, mísí se v mně zvláštní pocity. Když se nevrací nejméně hodinu začínám být silně nervózní...

Snažím se zorientovat v neznámé vesnici. Aha támhle je trh. Sice je to proti mému přesvědčení, ale ukradnu chléb a nějaké ovoce. Co nejrychleji se vracím za tebou.

Slyším praskot větviček v lese. Zbystřím. Když tě uvidím rozzáří se mi obličej. "Kde jsi byl tak dlouho?" Vrhnu se k tobě a obejmu tě...

"Dlouho??" směji se. "Víš jak je obtížné sehnat něco k jídlu když nemáš peníze?" uvědomím si, že ty peníze pro obživu nepotřebuješ, " promiň bylo to ode mě hnusné."

"A sehnal sis něco?" pustím tě a zajímám se..tvou poznámku o penězích vypustím z hlavy... "Ano sehnal," znovu tě obejmu protože ta doba co jsem byl pryč pro mne byla jako věčnost." Rád bych se najedl a na chvíli si zdříml, co ty na to?? Anno, ani nevim jestli vůbec spíš?"

Při tvém objetí mě naplňuje štěstí. "Klidně si odpočiň, kdyby se něco dělo probudím tě. Já odpočinek nepotřebuji vůbec."

Během jídla se zmíním o tom, že jsem zaslechl verbíře jak vyvolává odměnu na zdejší zbojníky." Opravdu potřebujeme nějaké peníze, přeci nebudeme pořád spát v jeskyních." "Můžu nějaké ukrást..." nabídnu ledabyle..až potom mi dojde co jsem řekla za hloupost. Zastydím se před tebou..

"Ne to bych opravdu nechtěl. Měl jsem na mysli tu odměnu. Já budu mít na jídlo a ty se nasytíš, nechci aby jsi strádala a stejně to jsou prý vrazi." pohladím tě po vlasech, které jsou jako hedvábí, a kochám se tvou krásou.

"Raději je ukradnu, nechci aby se ti něco stalo!" zaprotestuji nahlas. "Eriku...co když zjistí, že jsem..no však víš.." zeptám se nejistě, přisednu si k tobě a nechám se obejmout.

"Neboj, nikdo to nezjistí. A kdyby umím zacházet s mečem jako málo kdo." Obejmu tě a silně tě k sobě přitisku. "S tebou se mi nemůže nic stát," ukážu na svoje zápěstí, na kterém není ani jizvička.

"I to je pomíjivé." zašeptám, uchopím ruku do své a přitisknu si ji ke své tváři. Nevydržím to..otočím se k tobě a zlehka tě políbím.

Tvůj polibek opětuji a pak znovu a znovu.

Když se po hodné chvíli od tebe odtrhnu citím jak mi hoří tváře. Položím si tvou hlavu do klína a nechávám tě odpočívat.

Okamžitě usínám slastným spánkem s tvou rukou v náručí.


Nová rubrika

19. října 2008 v 9:22 | La Rosse
Ahoj!!! Několikrát jste nás prosili o nějaké příběhy, povídky apod., tak jsem se rozhodla Vám vyhovět a vytvořila jsem pro vás new rubriku. Budou tu různé příběhy a pohádky, které nás s Mona Lisou zaujmou. Také vy ale můžete přispět svoji povídkou, měla by se týkat nadpřirozena, samozřejmě, ale jinak je celkem jedno o čem bude, můžete nám je posílat na mail kannas@centrum.cz, zajímavé a dobře napsané povídky zveřejníme a samozřejmě napíšeme autora:). Takže je to na Vás! Mějte se dobře a užívejte tajemného podzimu.... Vaše La Rosse! (mimochodem blbne mi celý blog, nejdou mi dávat k článkům obrázky, nejdou dělat odstavce atd. tak prosím Monu Lisu aby třeba přidávala k článkům nějaké obrázky... Díky!

Jezera, řeky a moře

18. října 2008 v 20:58 | La Rosse |  Kde se skrývají víly
Každou vodní plochu obývá nějaký duch nebo dokonce více duchů. Mnoho řek je dodnes pojmenováno po duchovi, který v ní sídlil, například francouzská Seina je pojmenována po Sequaně; řeka Severn v Anglii po Sabrině; irská Boyne po Bóann; Dunaj zase po Danu; Shannon po Senend; a tak dál. Jména starých duchů přežívají i jinak. Na anglické řece Trent říkali prámaři, když se řeka vylila z koryta: ,,Eager už jde." Toto jméno je odvozeno z Aegir, norského boha moře. Moře se přímo hemží vílami, jako jsou mořské panny, mořští mužíci, nymfy, živlové a tak dál. Ovládají počasí a vodu, rozpoutávají bouře a mají moc nechat loď ztroskotat, námořníky nechat utonout. V prastarých dobách bylo běžnou praxí naklonit si duchy moře na svou stranu ještě před vyplutím nějakou obětí. Dokonce i dnes se o novou loď rozbíjí láhev šampaňského. Pokud by se mořským duchům tyto pocty odepřely, vymohli by si oběť sami třeba tím, že by nechali loď potopit a vzali by si duše námořníků do svých kouzelných podmořských měst. Také proto mají námořníci často tetování v podobě nymf, mořských mužů a mořských panen a nedovolí si pronést slovo ,,prase" na palubě nebo klít. Pokud by se toto tabu porušilo, musí do stožáru zarazit železný nůž, aby se neštěstí zase odvrátilo. Na počest Rân, královny vodních víl, nosili námořníci vždy při sobě kousek zlata, obvykle v podobě náušnice. Když loď ohrožovalo špatné počasí, hodili náušnici do moře, aby si královnu usmířili. Byla to původně norská bohyně, manželka Aegira. Jakákoli vodní plocha je vstupem do světa víl a existuje mnoho pověstí o království víl pod hladinou jezer či moří. Lidé často přinášeli oběti duchům, keří tato místa obývali, a to tak, že do vody hodili nějaký dar. Takových darů můžete najít ve všech jezerech a rybnících celé hromady; jsou to jehly, brože, ozdobné špendlíky, meče, nože atd. ale všechny jsou ohnuté nebo zlomené, aby se už nedaly v obyčejném světě použít, ale našly své uplatnění jen ve světě víl.

Brody

18. října 2008 v 20:37 | La Rosse |  Kde se skrývají víly
Někdy můžete na víly narazit i u brodů a tam také bývají zvláštní svatyně, kde mohou poutníci vzývat duchy a žádat je o bezpečný přechod řeky nebo jim vzdát díky za to, že jim dovolili řeku bezpečně překonat.

Brány

18. října 2008 v 20:30 | La Rosse |  Kde se skrývají víly
Brány na starých cestách a pěšinách jsou magické hranice a často také místa, kde lze vidět víly. Ve Walesu se traduje, že na každém dveřním rámu sedí víla. Vynalézaví lidé často používali polní brány a vrata k provozování magických úkonů.

Gejša

18. října 2008 v 19:01 | La Rosse |  Kultury a náboženství
Od roku 1751 se v Japonsku začaly objevovat Gejši, nebo také ženy večera a ženy bez jména. Většinou to byly sirotci, které rodiče prodaly do velkých měst, do Domu Gejš. Tady dívky vyrůstaly, chodily do školy a poté se učily jednomu z nejkrásnějších umění na světě. Měla velice přísný režim a bylo velmi těžké uspět. Většinou je zaučovaly starší zkušené gejši, po letech učení, měli dívky svůj první debut (vystoupení) a tam se snažili co nejlépe ukázat. Po nějaké době vystupování a dělání společnosti mužům pak prodali své panenství, cena byla určena podle žádanosti a oblíbenosti. Gejša vždy nabídla koláček několika bohatým mužům, to bylo znamení, že je ,,naprodej" a pak si vybrala muže, který jí zaplatil nejvíc. Gejša nemá nic společného s kurtizánou, nebo-li lehkou holkou, gejši byly umělkyně, nepředváděli sebe, svá těla, ale umění a své schopnosti. Musely být chytré, vzdělané a také trochu vypočítavé. Žily jen pro to aby mohli dělat společnost mužům a přikrášlovat a zpříjemňovat jejich život, muž který gejšu "zaměstnával" a plati se nazýval patronem, tomu gejša patřila. Gejši neměly žádný soukromý život, neustále o sebe dbaly, chodily do čajoven a snažily se být pořád v nějaké společnosti. Měli těžký, ale i krásný život. Dokonalá gejša byla žádaná, krásná a bohatá, nosily drahé ručně vyšívaná kimona z pravého hedvábí, kimona byla jejich nejdůležitější věcí, bez drahého kimona, dobrého líčení a jiných potřeb, nemohla být dívka gejšou. Je plno tajemství okolo Gejš, která znají jen ony a která asi navždy zůstanou utajena. Svět gejš byl nádherný, tajemný a smutný, Gejša nemohla milovat, neměla přátele ani lásku. Název Gejša se skládá ze dvou částí: Gej: umění a Ša: oslovení pro osobu. Dívky poté co se dokonale naučily věemu, co musí gejša umět, prošly rituálem, při kterém odhodily svou minulost a jméno, poté dostaly sméno nové, mnohem vznešenější a hodné gejši. Pak začaly úplně nový život. Život Gejš dokonale ukazuje nádherný film Gejša, určitě stojí za to se na něj podívat.


Dotaz ???

16. října 2008 v 16:31 | Mona Lisa
Chtěla jsem se zeptat na pár otázek a ten kdo má chuť prosim odpovězte :-) Chtěla bych nějak tajemne bytosti zlepšit a spestřit :-) klidně odpovězte jen na některou z otázek ...

1. Co se ti líbí - nelíbí na blogu www.tajemnebytosti.blog.cz ?


2. Jaké rubriky tě zaujali a které navštěvuješ ?


3. Chodíš sem často ?


4. Chtěl(a) bys něco nového ( rubriky, články atd ... )


5. Myslíš si , že by blog měl pokračovat i přesto , že autoři nebudou psát články (nebo velmi málo)


Všem moc děkuji za své případné odpovědi a komentáře :-)

Tajemné bytosti jsou všude kolem nás , stačí se jen dívat :-)

Víly - obrázky :-)

16. října 2008 v 16:20 | Mona Lisa |  Víly
Příde mi , že tu nemáme moc obrázků a v rubrice nic moc nepřibývá takže ..... :-)

Obrázky nejsou podle tématiky , ale jsou to jak se mi líbily svojí atmosférou nebo zajímavostí :-) Doufám , že i vám :-)

Zatmění - Eclipse - Stephanie Meyerová

16. října 2008 v 16:01 | Mona Lisa |  Super knihy
Zatmění je třetí díl z řady Twiligt ( Stmívání - Nový Měsíc ) mělo by vše jít do finále, ale naštěstí bude i čtvrtý díl. Zatmění mi příde i se Stmíváním úplně úžasné ... děj je velmi zvratový a nabitý ... Bella musí udělat několik zásadních rozhodnutí, postavy v knize se více rozvíjejí a dozvídáme se i něco z minulosti rodiny Cullenů ... Opravdu můžu říct , že jsem nějaké knize neskutečně propadla řadí se i před mé nejoblíbenější ( HP, Eragon, JW atd ... ) Pokud jednou okusíte - přečtete Twilight svět nechcete ho opustit a již vás nepustí :-) Knižní sérii mohu jen doporučit !!!

Obsah :
Seattlem otřásá série záhadných vražd a Belle znovu hrozí nebezpečí od záludné upírky, jež stále touží ji zabít. Uprostřed toho všeho se navíc musí rozhodnout, čemu dá přednost: lásce k Edwardovi, nebo přátelství s Jacobem. Edward je upír, Jacob vlkodlak. Jsou jako led a oheň. Společnou mají jen vzájemnou nesmiřitelnou nenávist. A ještě jedno rozhodnutí musí Bella učinit: má zvolit život, či smrt? Ale co pro ni znamená život a co je smrt?




U obalu můžu říct , že se mi líbí jak český tak i anglický obal knihy :-) Ale vetšinou původní obaly knih mají své věčné kouzlo :-)

Pokud mohu doporučit opravdu výbornou stránku o Stmívání a vše kolem něj tak jistě www.intoxicated.cz a česká oficiální stránka k filmu www.stmivani.cz :-)

Padající hvězda

16. října 2008 v 15:28 | Mona Lisa |  Bílá a černá magie
Každý z nás jednou či více krát viděl padat hvězdu a snad si něco přál. K padající hvězdě čili kometě nebo zastarale vlasatici se váže mnoho pověr a rituálů. Mnoho lidí věří , že když padá hvězda zemřel člověk a stopa hvězdy představuje pouť duše do nebe. Pokud uvidíte padat hvězdu neukazujte na ni, mohli byste ublížit duši na cestě vzhůru nebo andělům, které ji provázejí.
Jistě všichni známe pověru, že čáp nosí děti ,ale hvězda jim nosí duši. Traduje se také , že padající hvězda je nová víly , která přichází na Zem. Jsou různé názory co je a není hvězda .... ale v podstatě zjistíme ,že to je dobré znamení ....
Hvězda je hojně také využívána jako státní symbol nebo na vlajce.
Je také symbolem Vánoc padající hvězda v městě Betlém , ale poslední dobou se využívá jako komerční symbol ( Vánoce již od října ) Je několik druhů hvězd pěticípá, šesticípá , rudá hvězda, pentagram a mnoho jiné ..... symbol nebo podstata hvězd je velmi často využíny, jak v minulosti tak i součastnosti.