Listopad 2008

První sníh

23. listopadu 2008 v 13:10 | La Rosse
Včera když jsem se podívala z okna, ihned jsem dostala lepší náladu. Začalo sněžit, s prvním sněhem přichází zima. Zima je plná tajemna, kouzel a magie. To dokazuje i skutečnost, že každá vločka je jedinečná. Doufám že si ji užijete. Můžete se zrelaxovat u nějaké napínavé knížky, s horkým čajem v ruce. Za měsíc budou Vánoce a ty úplně přetekájí kouzly. Zima je moje nejoblíbenější dobou.

Každý z vás si určitě na Vánoce něco přeje, napište nám Vaše přání:)!

Vaše La Rosse

6. kapitola

23. listopadu 2008 v 12:56 | Cintie a Arron |  V záři měsíce
Erik se přidal ke skupině válečníků, která v širém okolí pomáhá právě tak kde je třeba. Tu pomáhají se sklizní, tady zbaví les zlodějů či pomáhají vesničanům od různých zrůd a nestvůr. Po několika měsících se Erik sblížil s krásnou Lucil. Z prvu se jí brání, ale po několika měsících podlehne. O Anně neslišel už mnoho dní. Poslední, co se dozvěděl, že nějaká žena převzala vládu nad severským královstvím, "pěeci jen se jí to povedlo," napadlo erika. Ale po Lucilině boku na Annu pomalu zapomíná. Společně se svými přáteli pomáhá všem lidem, kteří jejich pomoc potřebují. Před několika dny se usídlili ve větším městě. To znamená na několik dní odpočinek a pohodlí. Po těch několika měsících se mi podařilo vylepšit podmínky v severních zemích. Vládnu však tvrdě a občas i nelítostně. Ano..otec se na mě podepsal. Abych však byla upřímná, nevadí mi to a jsem na sebe pyšná. Kdybych byla příliš slabá dávno by mě zničili. Dítě jenž čekám bude za chvíli na světě. Těším se na něj. Bohužel mi bude připomínat Erika na něhož se snažím už tolik měsíců beznadějně zapomenout. Erik má pokoj společně s Lucil. Jejich vstah je vroucí. Lucil učí Erika číst a psát. Dokonce mi pomáhá i s elfskými runamy. Po jejím boku se z chudého sedláka stává vzdělaný rytíř. Od svých trpasličích přátel se naučil novým bojovým technykám a od Keina spoustu znalostí o rostlinách, které ani Erikova matka neznala.Když o další dva měsíce později porodím Erikovi syna, dám mu jméno Ioreth. V těchto dobách nastaly opět boje mezi upíry a vlkodlaky. Boje o nadvládu vážně nikdy nepřestanou. Fenrir - vůdce klanu vlkodlaků - ničí vše co se mi podařilo znovu povznést. Zněj a jeho přátel se stali slavní bojovníci. Jednoho dne do hostince, kde byli ubytováni přišel muž. Podle zezvření a oblečení má za sebou dlouhou cestu. "Pochází ze severu. Naše vesnice by si vás chtěla najmout. Chceme se zbavit tyranů. Nočních přízraků." Pravý muž chraplavým hlasem. "Souboj s upíry. Na severu. Přeci jen se osudu nedá utéct." pomyslí si Erik. Stařík dá skupině válečníků návrh, který nemohli odmítnout. Doplnili své zásoby. pořídili zbraně, které jsou potřeba při boji s upíry a za několik dní se vydali na cestu k severu. Valnou část cesty si zkrátili po moři. Poté když se dostali do oblasti, kde ani slunce v pravé poledne nemá takovou sílu, aby zahnalo zrůdy, museli přesednout na koně. Cestou jsme viděli vesnice zničené hrozivou válkou mezi likany a upíry. Pobíhám spolu se svým vojskem lesem a hledám ty jenž se proti nám spikli. Svého syna jsem nechala spolu s jeho chůvou a strážnými na hradě. Když doběhneme na hranice lesa, kde se tyčí do výše prastará jeskyně obehnána mořem zastavíme. Zde je úkryt Fenrira. Usměji se. Vesice, které máme pomoci je nevelká. Aby jsme ji ubránili musíme nejprve postavit opevnění. Většina mužů byla pobita, při snaze se ubránit útokům. Během cesty se však situace změnila. Území jež jedeme bránit není už pod vládou upírů. Teď si ho zabrali likani. Jejich vláda je ještě strašnější. Opevnili jsme naši vesnici a započali s výukou boje. Vejdu s několika muži-upíry dovnitř. Zavětřím a ihned ucítím pach psa. Muži za mnou pomstychtivě zavrčí. Zlověstně se na ně usměji, popadnu do ruky kratší mečík a jdeme dál. Fenrir je překvapen. Uvnitř jeskyní se strhne krvavá vřava. Podaří se nám zabít jeho přisluhovače. Fenrir samotný mi však unikne. Rychle se dvěma muži utíkám za ním. Než však jsme výcvik dokončili, přišli vlci, pro svou kořist. Boj to byl krutý. Velké množství vlků zaútočila naráz na opevnění. Pomocí velkého množství luků a šípů se je dařilo držet za hradbamy. A ti zbylí byli našimy bojovníky bezmilosti zabiti. Mezi dny kdy se musíme bránit útokům se největším oblíbencem vesničanů stal Ghí. Zlobr jenž se svím rozumem vyrovná malému dítěti, ale při boji je nepostradatelný. Zde v dnes útrap se ještě blíže přimknu k Lucil. Fenrira se nám nakonec podaří zabít. Na jeho místo ovšem nastoupí jeden z jeho synů. Válka pokračuje a pokračovat dlouho bude. Vracím se zpět na hrad. Strávím několik dní mezi kamennými zdmi se svým dítětem. Poté převelím svá vojska do lesů na jih od hradu. Svého syna beru sebou. Mou pomoc vojáci budou potřebovat nyní jen minimálně a tak se mu můžu věnovat. Jednotlivé útoky vlků začínají být nepravidelné. Tlupy se zmenšují. Přišla zpráva, že upíři přechází do ofenzivy. V jejich čele prý stojí žena. Žena, která nemá v boji prý s nikým a ničím slitování. "Anna." napadne Erika. Od té doby se Lucil straní, nikdy o Anně nemluvil s ní ani s nikým jiným z klanu. Jediný kdo o Anně ví je hraničář a pochopil mé chování. Po cestě kolem moře do jižních lesů spatřím na moři loď. Nechápu co tu pohledává. Ihned se zeptám svých zvědů. Ti mi odpoví, že před několika dny přicestovala nejspíše z jihu. Zamračím se. "Jak to že mi to nikdo neřekl?!" Muži se uleknou mé zloby. "Jsou to jen smrtelníci, má Paní." odpoví jeden z mých. Zlostně se na něj podívám. "Kde jsou?! Kde se skrývají?!" North - jeden z mých mužů - mi odpoví: "Skrývají se v osadě u jižních lesů Paní. V té jenž si přivlastnil Fenrir. Teď je, ale naše!" Ušklíbnu se. "Připravte si zbraně! Cizince tu bez mého svolení nestrpím!" zakřičím na své tažení. Když se blížíme k lesům postavíme si nedaleko nových hradeb osady menší ležení. Je v něm ukryt můj syn s jeho pečovatelkou. Když večer sedí u stolu s Kainem vedou dlouhou debatu. "Co když přijde Anna s nimi? Co pak budeš dělat?" ptá se hraničář. "Nevím," zamyslím se, "neviděl jsem ji od té doby, co jsme se rozešli v elfím království." Kain se napije kruchu medoviny, otře si vous a pokračuje. "A jak to bude pokračovat s Lucil. Ona tě miluje." "Já vím." Odpovím a pokývám hlavou. "I ona mi není lhostejná. Ale Anna nosila mé dítě." "Dítě?".. přeruší mě hraničář, "o dítěti jsi nikdy nemluvil?" Je překvapen. "Já vím, nešlo to!" Tak to pokračuje rozhovor dlouho, dokud nás nepřeruší hlas strážního rohu. "No nic bratříčku, dořešíme to jindy. Teď se bude umírat!" Vstaneme od dubového stolu. Oblékneme si naše zbroje a jdeme na hradby. Ještě nevíme kdo zaútočí dnes. Každý den to je někdo jiný. Zavolám k sobě Lucil, povím jí vše o Anně o dítěti, které nosila. Je rozhořčena, že jsem jí to neřekl dříve. Brzy mi však odpustí, opravdu Erika miluje. Společně na věži našeho hradiště použijeme několik kouzel. Nad naší pevností se rozestoupí mraky a na nás i zem kolem dopadnou poprvé silné paprsky slunce. "Pokud to jsou upíři tak je to do soumraku udží dost daleko." Naše sluneční hradba není velká, ale i tak pro upíry neprostupná. Když uvnitř stanu uslyším vzteklý řev zvenčí, zvědavost mi nedá a vykouknu. Musím si zakrýt oči. Jasná sluneční záře obklopuje hradby osady! Oči se mi zúží zlostí. "Schovejte se! Zůstaneme do soumraku, pak zaútočíme!" rozkážu. Takové protivenství z druhé strany jsem nečekala. "Osadu musíme získat zpět!" usmyslím si. Do soumraku se vojsko jen tak prochází lesy a hledá potravu. Když je však dám svolat nelení a začínají se opět kupit. Zákeřná mračna překryjí paprsky slunce a náš čas nastává. Slunce zachází. Boji se neubráníme. Kněz z našeho útočiště na poslední chvíli světí velké množství vody. Také žehná všem lidem, kteří dnešní noc budou bojovat o svou svobodu. Na hradbách se již tradičně rozestupujeme v pravidelných rozestupech. Už to začíná. Ty skřeky znám už jsem je slyšel. Svolávají se a připravují se k útoku. Ghí se už nemůže dočkat. Erik se o něj bojí, přeci jen je pomalí a tak jde trochu blíže k němu, Kain se o sebe postará. Několik ze svých pošlu do zadní části vesnice. Patřila nám a tak známe její slabiny. Tiše jako stín se plížíme k hradbám. Někteří z nich nedočkavě vrčí a olizují si zuby. Uchichtnu se, když v tom mi kolem hlavy proletí šíp. Lucil začala s ostřelováním našich nepřátel. Šíp namočená do svěcené vody udělá s upírem své. Ale tendo to měl rychlejší. Rána do srdce ho okamžitě zabila. trpaslíci se již nemohou dočkat. Nyní spouštějí palbu u lidé z vesnice. Vzduchem prosviští desítky šípů, které zasipávají krajinu před hradbamy. Stáhneme se do lesa. Vojáci vztekle řvou a syčí. Hlad a touha po krvi je přímo šílená. Poručím další skupině ať se dostane do vsi zezadu. Podaří se jim to, odlákají pozornost a my můžeme přelézt přes hradby. Boj je krutý, spousta upírů padne avšak lidé na tom nejsou o nic lépe. Někteří z nich před námi ze strachu i prchají. Když mi jeden z mužů co vypadá jako tulák zarazí meč do hrudi, vysměji se mu. Bez sebemenších problémů ho ze sebe vytáhnu a pokračuji v boji. Nikdo z nás nečekal, že se k nám dostanou tak rychle. Mnozí z vesničanů bojují poprvé muž proti muži. Zato trpaslíci si boj doslova užívají. V tom Erik zahlédne zvláštní postavu. Srdce se mu sevře. "To není možné, to nemůže být ona." napadá mě. Má nepozornost zaviní, že utržím sečnou ránu do ruky. Když to spatří Lucil okamžitě upíra ztrestá šípem do hrudi. Jen na ni pokynu a bojuji dál. Když zabiji dva trpaslíky jednou ranou zasměji se. Moji muži prorazili hlavní bránu a tak se boj odehrává i před hradbami. "Hlídejte je! Ať se nedostanou k ležení!" zakřičím nahlas na své vojsko. Ano je to ona. Rozběhnu se k ní. Skokem z hradby srazím Annu k zemi. "Odvolej své muže!" řeknu ti když tě k sobě otočím. Zaraženě na tebe hledím. "Kde ty se tu bereš?!" řeknu vztekle a vytrhnu se ti. Uchopím meč. "Kde? Vesničané si nás najali, aby jsme jim pohohli." Vyskočím ze země a připravím se k boji. "Ty mě chceš zabít?" zeptám se tě. Prohlídnu si tě. Jsi stejně krásná jako když jsem tě opustil. Zúžím oči do dvou zlověstných štěrbinek. "Srovnejte vesnici se zemí! Zrádce nebudu trpět!" zavelím vojsku. "A ty..." ukážu na tebe mečem..."táhni odtud!" "Ne! To ti nedovolím!" vykřiknu na tebe. "A pokud tu mají zemřít mí přátelé. Zemřu tu s nimi." S těmi to slovi na rtech se vrhám na nejbližšího upíra. Můj posvěcený meč mu stíná hlavu. Než stačí dopadnout na zem je mrtev. V tom zaslechnu výkřik na věži. "Nééé! Lucil!" Co nejkradší cestou si klestím cestu za elfkou. "Paní!" uslyším křik od hlavní brány. "Dostávají se k ležení!" Dostanu strach o svého syna. Nechám Erika ať si běží. Já pospíchám jiným směrem... Doběhnu až nahoru cestou zabiji dva Aniny pochopy. Z věže zahlédnu Kaina, který se s Ghím a barbary dostává k tábořišti upírů. Najednou zahlédne Annu, jak běží jejich směrem. "Co jí mohlo přesvědčit, aby zanechala zabíjení vesničanů?" nevím, co si mám o tom myslet. "Zabijte toho zlobra! Zabijte ho!" rozkážu mužům jenž brání ležení. Je pozdě. Lucil už není pomoci. Rychle se spouštím po lanu, které mělo sloužit jako ústupový cesta. Běžím za svými přáteli. Na hradbách jsou už jen upíři. Všichni jsou mrtví. Jen pár posledních se blíží k upírskému ležení. První jsou na místě Kainovi psi. Vrhli se na jednoho upíra a doslova ho roztrhali na kusy. Když doběhnu k ležení, uvidím před stanem Iorethovu chůvu mrtvou. Zhrozím se. Vtrhnu dovnitř. Nějaký muž drží mého syna! Okamžitě popadnu meč. "Pusť ho nebo tě zabiju!" zařvu zlověstně. Mused, barbar, který se dostal až k tvému stanu se otočí. "Je podobný Erikovi." Položí našeho syna do postýlky. "Jemu neublížím. Ty však musíš zemřít!" pozvedá meč a blíží se k tobě. "Erikovi? To tedy není! Je můj! Jenom můj!" vrhnu se k postýlce. Popadnu Ioretha do náruče a políbím ho. Přitisknu si ho k hrudi. V jedné ruce stále svírám meč. Ustupuji od muže. "Polož ho! Nebudeš se přeci skrývat za dítě." pobídne tě. "Chci čestný boj." Když to dořekně kdosi rozpáře celtu stanu a bodne mu dýku do zad. Stačí se ještě otočit a upírovi setnout hlavu. Poté padá na kolena. Umírá. Oddychnu si. Synka držím neustále pevně v náručí. Když vyjdu ven spatřím na zemi mrtvého zlobra. Mé vojsko stále převažuje a vyhrává. Přiběhne ke mne North. "Paní, jděte!" Pobídne mne. "Nemůžu! Nemůžu vás tu nechat!" Zakroutím hlavou. "My se o sebe postaráme! Vraťte se zpět do sídla!" Přesvědčuje. Konečně jsem doběhl až k lesu. Okamžitě se připojuji po boku hraničáře. Znenadání se na mě vrhá upír v honosném prnění. Jeho dýka však brněním z baziliška neprojde. Hbitě mu useknu ruku a v zápětí i nohu. Jeho regenerace je mu nyní k ničemu. Jedno bodnutí do středu hrudi a je konec. Biji se jakou lev. Kolem vidím mrtvá těla přátel. Ghí má kolek sebe velké množství krve, zřejmě jich vzal sebou velké množství. S několika muži se vracím zpět do sídla. Ženy co zde čekají a hlídají hradby nám bleskurychle otevřou bránu. Konečně je Ioreth v bezpečí. Takový válečný zvrat jsem opravdu nečekala. Zůstali jsme už jen tři. Já, Kain a Sammi, mladý trpaslík. Jsme obklíčeni. Upírů je o mnoho více než nás. "Moc rád jsem tě poznal Eriku. A rád zemřu po tvém boku." řekne hraničář. Upíři útočí. Zády k sobě se navzájem bráníme. Když v tom se nad horizont vyhoupne slunce. První paprsek zabije tři upíry. Další vystrašení naším pomocníkem, se dávají na zběsilý útěk rovnou k hradu. Dole u brány nastane vřava. Sbíhá se zpět mé vojsko. Sluneční paprsky útočí. Uložím syna do postýlky a nechám ho spát. Ihned jednu z žen udělám jeho chůvou. Jdu se podívat do hlavního sálu. Bozi k nám byli milostiví. Úplně vyčerpaní se vracíme do vesnice. Jatka přežilo jen několik obyvatel. S pomocí slunečních paprsků se zbavujeme i těch upírů, kteří byli jen vyřazeni zboje. Nyní řvůou bolestí a žadoní o slytování. Jsou dotaženi na jižní stranu vesnice. Srovnáni na sluneční hodiny a postupně byli sluncem popraveni. "Musíme dobít hrad." navrhuji svým přeživším přátelům u oběda. "Jsi blázen Eriku." nesouhlasí se mnou trpaslík. "Má pravdu," zastane se mě kain, "půjdeme před soumrakem. Oni se nás s nocí vydají dorazit a tak budou stráže budou oslabeni. Teď si musíme odpočinout." Náš plán je jasný. Před soumrakem zaútočíme. Vojsko utrpělo vážné šrámy. Spousta upírů padla. Za hradbami mého panství je teď převaha žen. Celý den se potuluji hradem, upíjím krev z číše a přemýšlím co bude dál. Povídám si se Salmou - chůvou mého syna. Svěřím se jí s Erikem a mými obavami. Trpělivě mi naslouchá. Několik hodin před soumrakem uslyším několik mužů. Hlásí poplach. Na hrad jsme se dostali díky lsti. Sammiho jsme vystřelili obřím prakem na věž. On zde zneškodnil stráže a spostil most. Nyní již opět spolu si razíme cestu hradem. Pokoj po pokoji, halu po hale procházíme pevností. Je nám divné, že hrad stráží ženy. Sestoupám rychle po schodech dolů. Když spatřím několik mužů v lesklých zbrojích, seberu se a běžím opět nahoru. Jsem nervózní. Bojím se o syna.. Našich soupeřů je mnoho. Ženy jsou však slabší, než bojovníci, se kterými jsme se střetli minulou noc. Postupujeme až dorazíme ke schodišti. Já jdu nahorů, Kain dolů a Sammi má krýt ústupovou cestu. Zavrčím. Slyším hlasy a dupot na schodech. Chůvu se synem schovám za sebe. Schodů je mnoho. A boj o pevnost mě stála mnoho sil. Když se dostanu ke dveřím zkusím jestli jsou otevřené. Ne, musím je vyrazit. Mocnými údery se pokouším dostat dovnitř. Když jeden z mužů rozrazí dveře leknu se. Rychle se odvrátím od svého synka a chystám se ho bránit. Ve dveřích se objeví Erik! Zalapu po dechu. "Tak tys to přežil?!" vyštěknu. "Co tu děláš?!" "Jsi zklamaná?" s opovržením ti odpovím. "Jsem tu, aby jsem to zkončil. Pokud vím, tak by jsi mi nemohla ublížit. Proto odejdi, nechci tě zabít!" snažím se oddálit nevyhnutelné. Vzpurně pohodím hlavou. "Já jsem tu doma! Ty si cizinec! Táhni odtud!" "Co jsi pamatuji, tak jsi mi zakázala jít s tebou, protože to je nebezpečné. To že budeš tím nebezpečím ty jsem nečekal. Ne, neodejdu! Dnes to musí zkončit!! Likani už odtáhli, teď je řada na tvých." jsem neústupný. Při pohledu na tebe se mi vybavují všechny naše společné chvíle. "Nesmí to na mě poznat..." říkám si v duch. Za zády uslyším pláč. Otočím se k Salmě a vezmu Ioretha do náručí. Pohladím ho po tvářičce, uklidní se. Poté se na tebe podívám.."Dej nám pokoj! Je to mé území! Myslíš si, že když si jednou jen tak připluješ po moři bude ti vše patřit?! Neměl ses do této bitvy plést! Bylo to jen mezi námi a vlky!" "Ne, pleteš se. Když jste začali znovu zabíjet lidi, tak se to stalo i naší válkou." začnu si prohlížet dítě. "To ...to je můj syn?" "Jsme bestie, cos čekal?!!" odseknu ti. Když natáhneš k dítěti ruku ucuknu s ním a o krok od tebe odstoupím. Udělám krok zpět. "Je krásnej." nespouštím z našeho syna oči. "Jak se jmenuje?" Přitáhnu si dítě ještě více k sobě. Zachmuřím se. Přejdu s ním přes místnost a podívám se z okna. "Ioreth." políbím chlapečka na čelíčko. Usměje se. "Zastav své muže!" "Ioreth?" hezké jméno. "Nejsou to mí muži. A nebudou zabíjet, pokud zastaví tvý lidé útok. Je to jen na tobě." Během našeho rozhovoru opustí tvá chůva místnost. "Mohu si ho pochovat?" poprosím tě. "Ne, je to mé dítě!" projdu se synem v náruči kolem tebe. Sejdu dolů po schodech do hlavního sálu. Zde vydám rozkaz ke konci zabíjení. Okamžitě nastane ticho. Pomocí rohu zavěšeného u mého opasku se snažím svolat své přátele. Po notné chvíli dorazí Kain. "Kde je Sammi?" Kain jen zavrtí hlavou, "kolem jeho těla bylo šest brnění. Bil se až do konce." Ženám poručím ať odklidí zraněné či mrtvé. V sálu jsem jen já, Erik a jeden z jeho přátel. Přejdu do vedlejší místnosti. Položím synka do pohodlného křesla u krbu. Mezitím zapálím oheň. "Co bude teď? To mám jen tak odejít když vím, že mám syna?" Odložím brnění na několika místech přeci jen krvácím. "To je konec?" "Máš syna, to ti musí stačit! Postarám se o něj sama, jsem jeho matka!" zaprotestuji nevrle. "Bude potřebovat i otce," snažím se tě přesvědčit, "ale pokud mě již nechceš nikdy vidět, tak to pochopím." Ze svého prstu sundám dar od tebe. Je to poprvé, od toho okamžiku, kdy jsi mi ho dala. Položím ho na krbovou římsu. "Znamená to Následuj mě synu." Seberu své věci a odcházím. Postavím se. Přejdu ke krbové římse a uchopím do ruky prsten. Bedlivě si ho prohlížím, při tom se utápím ve vzpomínkách. Erik mezitím odešel..v místnosti zůstal jen jeho přítel, jenž mě sleduje... "Neber mu tu šanci být dobrým otce." řekne Kain a následuje mě po schodech dolů. Ještě chvíli jen tak postávám u římsy. Nakonec se přeci jen rozeběhnu. Kaina porazím na schodech. "Eriku počkej!" Zastvím se a točím za tvým hlasem. "Ano Anno, rozhodla jsi se mi to ještě stížit?" Neodpovím ti. Přiběhnu k tobě. Na okamžik se zastavím, pak tě přeci jen obejmu. Upustím své věci a také tě obejmu. Silně tě k sobě přitostknu. "Tolik jsi mi chyběla!" Dolů dojde Erikův přítel s Iorethem v náručí. "Vrátil jste se pro něj?" žasnu. Přejdu k němu a synka si od něj vezmu. Muž přitaká a usměje se. Dojdu k Erikovi a podám mu jeho syna. Nemohu a nechci být sobeckou ženou a matkou. Elf měl pravdu - Ioreth potřebuje otce. A také ho měl! Zůstali jsme nějaký čas v severním království dokud všechny rozepře neutichly. I tak, ale budou neustále pokračovat boje mezi námi upíry a vlkodlaky. Je to osud a s tím jsem se již dávno smířila. Po několika letech jsme všichni společně přešli hranice severního království. Erik toužil po návratu mezi své přátele a druhy. Vyhověla jsem mu a severní království nechala bez vlády.

5. kapitola

23. listopadu 2008 v 12:55 | Cintie a Arron |  V záři měsíce
Po dlouhé době pro mě přišli stráže, prý pro mě posílá král. Odvedou mě do trůního sálu kde je již i Anna. Je ještě slabší než minule. právě vchází i ti poslové, kteří byli vysláni do vesnice k našim hostitelů. Sedím na dřevěné vyřezávané lavici. Ruku si držím na břiše. Cítím se neskutečně slabá, nechci to však dát najevo. Vztyčím hlavu, když vycítím Erikův příchod. Muže jenž král poslal na výpravu spatřím jen na chvilku. Jdou přímo ke králi, kde na sebe promlouvají svým elfským jazykem. Pousměji se sama pro sebe, protože jim rozumím a nesou dobré zprávy. "Nuže nelhal jsi mi Eriku, synu Geraltův, propusťte tu ženu. A jemu vraťte jeho zbraně." Povstane a dojde až k Erikovi, kterého obejme. "Promiň." Poté jde k Anně a i té se omluví. "Říkala jsi, že nám můžeš pomoci. Jak?" Pyšně pozvednu hlavu a přimhouřím oči. "Jsem dcerou pána ze severu. Vydám se za ním, zničím ho!" řeknu nenávistně. "Pane mohuli tě o něco poprosit. Pošli mě s ní." Žádá krále Erik. "A ještě jedno přání mám Anna je již velice unavená, dovol mi jí odvést do mého pokoje. Prosím." Král se na tebe podívá a svolí. Odvedu Annu do svého pokoje a uložím jí na lože. Je už velie slabá. "Anno, nepotřebuješ krev?" "Dobré...je to dobré..nic nechci." "Jak dlouho to ještě vydržíš?" Erik se o Annu opravdu obává. "Jak dlouho budu chtít." ulehnu na bok. Snažím se ležet v klidu, nejde to. "Co je s tebou Anno jsi nějaká neklidná?" "Nic mi není Eriku. Snažím se vydržet bez potravy jak jsi chtěl!" řeknu netrpělivě a snažím se usnout. Erik Anně nevěří, něco mu říká, že se něco děje. Ale pokud mu to nechce říci, nemůže s tím nic dělat. "Nechceš přinést něco v jídlu?" Ptá se starostlivě. "Ne, je mi dobře." odseknu unaveně. "Dobrá tak si odpočiň." Odejdu z pokoje a pomalu za sebou zavřu dveře pokoje. Když za Erikem zaklapnou dveře otočím se na záda a koukám do stropu. V jeskyním království se necítím dobře. Potřebuji se odtud dostat. Vyjdu tiše z pokoje, zbystřím sluch a když nic neslyším, projdu se chodbami. Nakonec najdu pod síněmi chodbičku, jenž vede do sklípku. Odtud vyjdu přímo ven do lesa. Přímo u nohou mi protéká říčka. Posadím se u ní a odpočívám. "Je noc, můj čas." pousměji se. Když se tak procházím chodbami, potkám jednoho elfa v honosném šatě. "Já jsem Amheln, starý přítel tvého otce," poplácá mě po rameni, "rád bych slyšel, co je s mím druhem." Společně s ním odchází Erik do jeho komnat, pokud se tak dá dvěma místostem říkat. V dáli ucítím zvláštní pach. Zvednu se a jdu kus podél říčky dolů ze svahu. Ve tmě mé oči zbystří, když zahlédnu přímo naprosti sobě vyšší postavu v dlouhém plášti. Nebojí se mne a já jeho také ne. Cítím se zvláštně, protože jsem se po dlouhé době setkala s jedním ze svých. Společně s Amhelnem si příjemně u vína povídáme. Dozvěděl jsem se o svém otci spoustu věcí. I on je překvapen životem mého otce, po tom co odešel k vůli mé matce od svých druhů. Stojí tam a nehýbá se. Přistoupím k němu. Vidím na jeho tváři orámované delšími tmavými vlasy lehký úsměv. "Kdo jsi?" zeptám se a o krok ustoupím. Přejíždí po mě očima. "Jsem Nyan." vycení na mě své zuby a popadne mě za ruku. Posezení s otcovým přítelem se protáhlo. Hodně se jedno a pilo až oba hodovníci u stolu usli. Sevření je pevné. "Pusť!" zasyčím na něj. Usměje se. "Půjdeš se mnou Anno!" řekne výhružně. Na chvíli se probudím. Chci odejít za Annou, ale koordinace mích pohybů je opravdu těžkopádná. Nakonec opět usínám na předložce u dveří. "Odkud mě znáš?!" promluvím k němu znovu. Stisk povolí, ale i přesto mě silou odtáhne na hranice lesa. "Nikam nepůjdu!" Najednou se zastavíme. Otočí se ke mně, popadne mou tvář do svých rukou a promluví: "Jsem tvůj bratr! Otec tě hledá a posílá mne pro tebe." Zalapám po vzduchu. Jak by řekl smrtelník..krve by se ve mě nedořezal. "Bratr?!" Vyhrknu ze sebe nevěřícně. Vytrhnu se z jeho dlaní až narazím tělem do stromu. Erik se probral. Neskutečně ho bolí hlava. Jde do svého pokoje za Annou. Otevře tiše dveře, ale Anna nikde. "To snad ne, už zase." Upadnu na zem. "Jak si mě tu našel?!" zeptám se nepřátelsky. Nyan se na mě seshora podívá. Chce mi pomoci zpět na nohy, ale odstrčím ho. "Nesahej na mě!" Podívá se nechápavě. "Myslel jsem, že budeš mít ze svýho bratříčka radost." podotkne jízlivě. Erik je rozčílen, nerozumí, proč Anna zase odešla. Vyběhne na chodbu. Rozhlíží se jakým směrem mohla jít. "Ne už jí nebudu hledat." Vrátí se do pokoje a jde spát. "Táhni Nyane, otce nechci už nikdy vidět! Leda v den, kdy ho nadobro zničím!" zavrčím nebezpečně. Udeří mne do tváře. "Takhle mluvit nebudeš!" řekne zlostně. Rozzuřím se. Chytím nepřipraveného Nyana pod krkem a nehty mu naříznu hrdlo. "Jako tvá starší sestra si mohu mluvit jak chci a kom chci! A teď táhni!" Se škubnutím ho pustím. Naposledy se podíváme sobě do očí. Odejde v klidu. Plná zlosti se vracím zpět úzkou chodbičkou ke svému pokoji. Erik spí neklidně. Když zaslechne kroky na chobě, tak se probudí. Vyběhne nachodbu a spatří Annu. Uleví se mu. Leknu se tě. Byla jsem natolik zabrána do svých myšlenek, že jsem nedávala pozor na to jaký dělám rámus. "Ty ještě nespíš?" "Nemohu klidně spát, když nejsi se mnou." Pohladím tě po tváři. "Byla jsi se projít?" "Jo..jo byla." zakoktám se. "Půjdu si lehnout. Jsem trochu unavená." Anna je zvláštně roztržitá. Erik je z jejího chování v posledním dnu zmaten. "Pravděpodobně to bude tím, co si prožila." Pomyslí si. "Mám jít s tebou nebo chceš být sama?" Zmateně se na tebe podívám. Na tvou otázku neodpovím. Vejdu do pokoje a usadím se na postel. Usoudím, že pravděpodobně chceš být sama. "Dobrou noc." Dodám a jdu se projít. Vyjdu ven. Posadím se pod veliký strom a zaposlouchám se do šumění jeho listů. Jsem vystresovaná, roztěkaná, zmatená, vysílená. Potřebuji nutně potravu. Chtěla jsem udělat Erikovi radost, tím že se omezím, ale nejde to. Seberu se, vyjdu z pokoje a chodbičkou kterou jsem prvně vyšla ven si to namířím za zběsilého úprku pryč od skalního království. Běžím už nejméně hodinu než narazím na první tuláky v lese. Celkem tři, to bych za daných okolností měla zvládnout. Má žízeň je obrovská a tak neváhám a přímo útočím. V rychlosti muže zabiji a ještě před rozedněním všechny vysaji. Posilněna se vracím zpět do království. Košili zmáčenou od krve zahodím cestou v lese. Když tak Erik sedí u kmenu velkého stromu uslyší známí hlas. "Je tu krásně, viď bratříčku." Je to Starý. Erik rychle vyskočí. "Promiň příteli. Nevěděl jsem, že jsi to ty." "To je v pořádku." Odpoví ent. Vtrhnu zpět do Erikova pokoje. Je prázdný. Padnu na postel. Cítím se úžasně silná. "Vypadáš nějak zachmuřeně, bratříčku." Pokračuje obr. Erik si sedne na větší kořen poněkud pochmurně. "Víš, ta kterou jsem hledal... Je to nějeké divné. Nevím, co si mám myslet. Její chování je nějaké zvláštní." "Bratříčku, až tu budeš tak dlouho jako já," na mometn se odmlčí, "tak pochopíš, že ženy se vždy chovají jinak než můžeš předpokládat."
Najednou vůbec necítím potřebu spánku. Ležím jen tak v posteli a čekám než se v paláci začnou elfové probouzet. Erik do rána nedorazí. Vstanu a sejdu do hlavního sálu..
Povídám si se Starým celou noc. K ránu když se začne rozednívat se s ním rozloučím. Jdu rovnou do pokoje. Opět tu nejsi. Rozhodnu se, že se po tobě podívám najdu tě v trůním sále. "Krásné ráno." Jen co vejdeš probodnu tě pohledem. Požitkářsky se usměji. "Vypadáš odpočatě. Ten spánek ti prospěl." Jdu k tobě a vemu tě kolem ramen. Sklouzne ze mne pláštík, který jsem si vzala proto abych zakryla nahá ramena. "Prospěl. Cítím se dobře." "Omluv mě prosím, zažil jsem krušnou noc. Později tě musím s někým seznámit. Teď si půjdu odpočinou." políbím tě do vlasů a odcházím. Zajímalo by mne, kde Erik byl. Na nic se ho raději neptám. Promluvím místo toho ke králi. "Máte špatně střežený les!" Když to zaslechnu zarazím se. Zajdu za roh a poslouchám jak bude Anna pokračovat. Zaslechnu králův posměšný hlas. "Špatné? Podle čeho usuzuješ?" Jízlivě si odfrknu. "Neusuzuji králi, já to vím! Pokud chceš pomoci, chraň své hranice lépe!" Postoj Anny krále rozzuří. "Hranice našeho panství jsou střeženy dobře. Tebe jsem odhalili po několika hodinách." S posměškem podotke, jak snadno tě chytili. Stoupá ve mne tlak. Cítím sílu a moc. Hypnotizuji krále pohledem, chytím jeho ruku, jenž na mně posměšně ukazuje a stisknu. "Neříkám to jen tak! Věřte mi, že já mám velice dobrý důvod vám to tu tvrdit!" Zasyčím a pustím jeho ruku. Stráže v okamžiku kdy se dotkeš krále namíří na tebe své šípy. Tvůj kontakt krále ještě více podráždí. "Tvá samolibost je nesmírná. Nevím proč jsem Erika poslouchal." V tom přichází ke králi velitel stráží, něco mu pošeptá. král jen pokyne rukou směrem ke dveřím. "Přiveďte je!" Křikne na stráže. "Má samolibost je oprávněná! Vím, že mám pravdu, tak mě nepodceňuj!" okřiknu krále. Dále se s ním nedohaduji, čekám co se stane... Do trůního sálu vejdou tři elfové. Pokleknou před trůnem. "Pane, mé jméno je Armusen a jsem tvým hlavním lovčím." "Jakou zprávu mi to přinášíš, že je tak neodkladná?" Ptá se nedočkavě král. "Dnes na lovu, jsme hodinu jízdy odsud našli tři těla." "No a ..." "Byli bez kapky krve, Sire." Dopoví lovčí a sklopí hlavu. Zpráva mě vyleká. Snažím se to na sobě nedávat příliš najevo. Přitáhnu si přesto pláštík blíže k tělu... Král se postaví s podívá se na Annu. "Máš k tomu nějaké vysvětlení?" Pokyne strážím, aby spřipravili k případnému boji. "Jen to, že tvé hranice jsou špatně střeženy!" podívám se na krále výsměšně a trošku i povýšeně. Erik to už nevydrží. Vejde zpět do sálu. "Králi pokud si myslíš, že to zapříčinila Anna tak jí křivdíš. V noci jsem byl s ní. Nebylo jí moc dobře." Zalže. Král se podívá Erikovým směrem. "Jak pak ví o hranicích?!" vyštěkne zlostně celý zmatený. "Byla venku na malý okamžik, potřebovala na zvduch. Bylo to ve chvíli, kdy jsem byl s tvým dvořanem, Anhelnem. On ti může dosvědčit, že jsem u něho strávil hodinu a poté jsem odešel do svého pokoje za Annou." Králi se to nechce líbit. Otočí se opět k Armusenovi. "Nic jiného než těla jste nenašli?" pak se otočí zpět ke mně. "A ty! Ty mi povíš, co jsi viděla když tvrdíš, že svou říši špatně chráním!!" Armusen zvedne hlavu a odpoví. "Ne, můj vládče. Nic jiného jsme nenašli." A opět skloní hlavu. Stočím svou pozornost k tobě. Když se setkají naše pohledy raději rychle ucuknu. Jsem rozčílen. "Králi pokud dovolíš, Anně není příliš dobře. Můžeme to dořešit později." Chytím tě za ruku, ale můj dotyk je chladný. Bez citu, bez známky naděje. Vtáhneš mě do své ložnice. "Eriku.." začnu, ale ty mě přerušíš... "Už nikdy nebudu kvůli tobě lhát!" Začnu si balit své věci. "Máš pravdu nemá cenu, aby jsme v cestě na sever pokračovali společně!"

Leknu se, takhle rozzuřeného jsem tě ještě nikdy neviděla. "Ne, to ne! Prosím tě!" seberu ti tvé věci. Silou mě odstrčíš, upadnu na postel. Plná zoufalosti na tebe vykřiknu: "Eriku, já teď neživím jen sebe!"
"Co.. co to říkáš? Tohle na mě nezkoušej!" Sehnu se pro batoh a pokračuji v balení. "Doporučuji ti si zabalit, protože já odjíždím. A bylo by zvláštní kdyby ty jsi tu zůstala." Erik snad ani nevnímal, co mu Anna sdělila.
Sklopím hlavu. Neuvěří mi. Podívám se na tebe jak zuřivě sbíráš své věci. Najednou ti v klidu sdělím, že čekám dítě.
Erik se zastaví. Vypadle mu torna z rukou. Otočí se k tobě. "Jak,... jak je to jen možné? Bylo to jen dvakrát." Jsem úplně mimo.
Pokrčím rameny. Pokrčím kolena a podepřu si bradu. "Vím to už trošku déle. Vycítila jsem to."
"Jak dlouho to víš?" mírně jsem se uklidnil.
"Zjistila jsem to ve vesnici po boji s vlkodlaky. Už tenkrát mi bylo zvláštně." odpovím se sklopenou hlavou.
"A to jsi mi to neřekla?" Jsem překvapen. "Co ti tři? bylo to tedy tvá práce nebo proč jsi se obořovala na stráž?" Teprve teď mi dojde proč jsi v plášti. Uvědomím si, že jsi ulehala v košili.
"Neřekla..zatím jsem nechtěla. Za ty tři samozřejmě mohu. Eriku, já jinak nemohla! Byla jsem strašně slabá!" vysvětluji horoucně. "Hranice opravdu nejsou dobře hlídány, na to se mě ale prosím tě zatím neptej."
"Anno, nevím zda ti víc můžu ještě věřit." Skloním se pro tornu a zvednu ji. "Stejně musíme odejít, kde je tvá košile?"
Povzdychnu si. "Zahodila jsem ji v lese. Byla celá od krve." Když se otočíš ke dveřím přejedu si rukou přes břicho. Zakroutím nešťastně hlavou.
"Pojď. Musíme jí najít." Natáhnu k tobě ruku. "Poté půjdeme každý po své cestě. Třeba nás časem osud opět spojí."
Vytrhnu se ti. "Jdi už tedy teď svou cestou. Postarám se o sebe."
"I to mi je jasné, ale jde o naše dítě. Pokud odejdeme každý sám,... Králi to dojde, dostihne nás každého zvlášť a zabije. Musíme odejít společně." Vím, že Anna je silná. Trhá mi to však srdce na cáry.
"Když se dozví, že budeš mít potomka nic nám nehrozí. Si z váženého rodu." zakroutím hlavou.
"Bude mu to jedno, lhal jsem mu." Ne Musíme spolu pro tvou košili a pak se rozejdeme. Trvám na svém.
"Jak chceš." Přehodím přes sebe plášť a vedu tě úzkou chodbičkou do lesa. Přes větve stromů jsou vidět na obloze temná mračna. Košili najdu ihned. Cítím z ní pach krve. Poté se na tebe podívám...
"Nechám ti tu svého koně. Vy ho budete potřebovat více." Já si těch pár svých věcí poberu." hvízdnu a přiběhne můj kůň. Je sice nesedlan, ale to nevadí. "Ber to jako dar. Přeji ti mnoho zdaru, při pátrání po tvém otci." Když se s tebou loučím, přemáhám pláč. Poté se otočím a odcházím, teprve teď se mi začnou valit slzy po tvářích.
Podívám se na koně. Nasednu a rychle odjíždím z místa loučení. Koně ženu po celý den až do jeho naprostého vyčerpání. Nechávám ho ležet v pustině, není mu již pomoci. Dar jsem využila jak jen se dalo. Pociťuji smutek.
I Erik je celý den na cestě. Jde na opačnou stranu než odjela jeho milovaná. Každý krok je pro něho těžší a těžší. Smráká se a tak rozdělá oheň. Rozhodne se, že dnešní noc stráví pod tím to stromem. "Kde se tu bereš bratříčku?" "To není možné." pomyslím si. "Buď zdráv Starý." Pozdravím přítele. "Kde pak máš tu svou milovanou?" "Měli jsme nějaký problém. Rozešli jsme se každý po svojí cestě." "Není to škoda eriku?" ptá se obr. "Je, ale nedalo se nic dělat. Nevíš o nějaké práci?" Obr se zamyslí a poté praví. "Vím o práci pro bojovníka tvých kvalit. Dovedu tě tam, ale až zítra."
Když pozdě v noci dorazím na pozemky otcova panství pocítím úzkost. Vzpomínám na své dětství zde strávené. Nakonec se seberu a pokračuji dál v cestě. Když projdu bránou do černého hradu je mi divné, že zde nejsou střážní ani nikdo podobní. Je zde absolutní klid. Na nádvoří však po chvíli spatřím postavu jenž dávno znám. Nyan! Pozvedne svou tvář ke mne a praví: "Otec věděl, že se vrátíš!" Opovrhlivě na něj kouknu. Je to můj bratr, já vím, ale otcův vliv se na něm podepsal. Pak si ovšem uvědomím, že jeho vliv přešel i na mne. Jsem jeho dcera a chovám se jako bestie. Kdybych měla pevnější vůli nezabíjela bych a mezi mnou a Erikem to nemuselo takhle skončit.
Erik si povídá entem dlouho do noci. Když nás však osvítí jasná měsíční zář vzpomene si na Annu. Dívá se na měsíc a přemýšlí, co asi Anna dělá. Erik sedí pod ochranou korunou lesního starešiny. Nakonec usíná.
Posměšně se ušklíbnu. "Ano? A ví taky proč jsem se vrátila? Nemyslí si doufám, že hodlám poslouchat jeho příkazy, vraždit a vše ničit!" obořím se. Nyanovi se v očích zableskne. Přistoupí ke mně blíž. Stojím neohroženě na svém místě. "Nenávidím otce!" zašeptá nenávistně, čímž mi vyrazí dech. Přimhouřím oči. "Nevěřím ti!" zasyčím. Nyan mě popadne hrubě za paži a přitáhne mne k sobě. "Anno! Nenávidím ho!" zopakuje. "Proč?!" vyštěknu a snažím se mu vytrhnout. "Jak si řekla. Nechceš být jeho poskok a já taky ne. Dělá ho ze mně už od malička a zabil mi matku!" vypovídá se narychlo. "Nechce se mi tomu věřit, Nyane! Vůbec tě neznám!" zaprotestuji. "Jsem tvůj bratr!" brání se. "To nic neznamená! Vidím tě podruhý v životě a nepřipadáš mi jako důvěryhodnej upír!" konečně se mu vytrhnu z jeho sevření. Mnu si paži. "Chci ho zničit..nadobro!" svěří se mi Nyan. "Nakonec proč ne. Využiji jeho nenávist vůči otci a zabijeme ho společně. Bude to snažší." zamyslím se. "To já taky Nyane a to teď hned!" vyhrknu a chci kolem něho projít do hlavní brány. Zadrží mne. "Otec tu není! Je někde venku se svejma." vysvětluje.."Zase bojuje o zotročování..."
Ze spánku mě vytrhne hlas. "Bratříčku, probuď se! No tak vstávej," třese se mnou ent. "Co se děje?" Promnu si oči a snažím se probrat. "Připrav si zbraně. Budeme bojovat." Vysvětluje mi Starý. Natahuji na sebe brnění a beru si do ruky meč. Nic nevidím, jsem příliš rozespalý. V tom zaslechnu vytí vlků. "Nevíš kolik jich je?" Ptám se svého druha. "Asi čtyři neboj to zvládnem." Snaží se mě uklidnit.
"Počkáme na něj tady." rozhodnu. Nehodlám se totiž za otcem honit. Vyjdeme po starém kamenném schodišti do hlavního sálu hradu. Usednu do velkého křesla u krbu a v klidu přemýšlím. "Nyane.." oslovím svého nevlastního bratra, který sedí naproti mně. "Hmm?" zamručí ze stínu. "Proč pro mně neposlal otec už dřív?" zeptám se, protože tato otázka mi vrtá hlavou pořád dokola. "Co já vim. Myslim, že o tobě nevěděl..jako že si mrtvá." odpoví ležérně bratr. "Pak se tu jednou v noci objevila taková sebranka - prej z jihu - a řekli, že táhnou rychle na sever, protože tam u nich jsou nepokoje. Zdrhla jim jejich paní s nějakým chlápkem. Byli naštvaný..Pak řekli tvý jméno a otec od tý doby nehledal nikoho jinýho než tebe. Jseš totiž narozdíl ode mně čistokrevná a on potřebuje k sobě jen opravdu mocný." odfrkne a přejde ke stolku, kde stojí stříbřitý džbánek s rudou tekutinou. Okamžitě v ní poznám krev podle jejího pachu. Nalije si jí do pohárku a opět usedne do křesla naproti mně.
Nakonec změníme taktiku. Ent mi pomůže do své koruny, kde se budu moci lépe orientovat po okolí a podporovat obra v boji pomocí luku a šípů. Když přibíhají první, oba pochobíme, že jich bude mnohem víc. Běží přímo k nám. Připravuji první salvu, "Ještě že jsem doplnil své zásoby u elfů." napadne mě. To už vysílám první šípy. Nemílím se. První vlkodlak je mrtev, přes jeho bezvládné tělo zakopává vlkodlak běžící hned zaním, Při pádu si láke přední nohy. "Dobrá rána. Dva jednou ranou. Jen tak dál bratříčku." pobízí mě můj přítel. To jsou už, ale první likani na dosah Starého rukou. Nemazlí se s nimi. Jen je tak rozhazuje po okolí.
Zamyslím se nad jeho slovy. "Není čistokrevný. Hmm, otec slevil ze svých nevěst." ušklíbnu se ironicky sama pro sebe. Zvednu se z křesla. Nyan je mi ihned v patách. "Jen se tu rozhlédnu." pokrčím jakoby nic rameny. Stejně se mnou jde. Je jako ocásek. Sejdu do sklepení. Ano, pamatuji si to tu. Otec mi vždycky říkal, že sem nemám chodit, ale já i přesto tato místa ze zvědavosti navštěvovala. Za tamtěmi železnými dveřmi je zbraň, která otce zničí nadobro.
Boj trvá snad věky. A i když ani já a ani můl spolubojovník nezahálíme likanů neubívá. V tom se na obzoru objeví silueta. "Toho poloelfa mi přivedete živého!" Křičí na naše soky. Starý začíná být unaven. Kolem se to hemží mrtvími těly. Když mi docházejí šípy rozhodnu se pomoci entovi ze země. Seskakuji a začnu se kolem sebe ohánět mečem. Jde nám to dobře, ale rychle nám ubívají síly a vlkodlaků neubívá. V tom vybíhá z lesa několik postav. Jsou to váleční trpaslíci. "Huráááá!" Zní bojoví pokřik těch válečníků.
Dojdu až k nim. "Nyane, nech mě tu o samotě!" vyjedu na něj ledově. "Proč?!" zeptá se podezíravě. "Neptej se a jdi!" rozkážu. Bratr se rozzuřeně otočí na podpatku a odejde. Dveře nakonec vypáčím z pantů, vejdu dovnitř. Uprostřed místnosti leží na vysokém stolku stříbrná dýka s vyrýváním. Přistoupim k ní, popadnu ji do ruky. Ucítím zvláštní zachvění. Schovám ji za opasek a odejdu. Nyana najdu naštvaného v hlavní hale hradu. Popíjí ze svého pohárku a kouká do plamenů ohně.

Trpaslíci se bijí, jak lvi. Z blízkého lesa vybíhají další posily. Z míst odkud vyběhli trpaslíci běží dva bojoví psi. Takoví, které používají při své práco hraničáři. Získáváme převahu v poji. Jako poslední vyběhne z lesa zlobr válečník. Jediné co má jako zbroj je obrovský kovaný kyj. Tím kolem sebe mává, jako by kosil otavu. Projdu se celým hradem. Najdu svůj bývalý pokoj. Vejdu dovnitř, ihned mě pohltí vzpomínky. Najednou v dolní hale uslyším hádku. Pomalu sejdu dolů ze schodů. U krbu spatřím krčícího se Nyana a nad ním..svého otce. Když mne spatří, objeví se na jeho tváři úšklebek. "Vítám tě doma Anno!" pronese zvučným hlasem a jde mým směrem. Nakonec když začne na vlky znovu padat snůžka šípů dávají se na ústup. všichni se radujeme ze společného výtězství. Jsem překvapen kde se tu takové společenství válečníků vzalo. "S nimi jsem tě chtěl seznámit, až ráno." promluví ent. Stojím na místě jako přikovaná. Když ke mne vztáhne ruku ustoupím. Je z mé reakce trošku zaražen. "Ale no tak dcerko, snad by ses mne nebála." poví mi chlácholivě. Výsměšně se na něj podívám. "Tak na to už jsem stará dost! Strach z tebe otče nemám, spíš tebou opovrhuji!" vyštěknu zlostně. Otec zařve a jazykem si přejede přes špičáky zubů. Zároveň mne udeří. Sedíme všichni společně u ohně. Je tu 5 válečných trpaslíků, dva barbaři válečníci, elfka, zlobr a hraničář se svými psi. Ten sedí spíše opodál. "Děkujeme vám braši." Povídá ent. Když se vzpamatuji vratím otci ránu. Nečekal to. "Jak se opovažuješ?!" zařve zlostně. Cítím jak mi stoupá adrenalin v těle. Přistoupím k němu blíž. "Nejsem malá otče! Vládnu svou rukou!" Povídáme si o všem možném. Většinou však o boji či o ženách. Našeho hovoru se neůčastní elfka, moc jí to nesedí rozhovor o ženám. Má krásnou stříbrnou zbroj. Je to krásná žena. Nakonec se dávám do rozhovoru s hraničářem. Je to velice moudrý muž. Nyan se posbírá ze země. Hledí na otce se záští. "Nenávidím tě!" vyhrkne na něj zlostně. To otce rozzuří ještě víc. "Mlč!" zařve. Povídáme si až do rána. Pochopím, že hraničář přišel o svou rodinu a tak přijal tento život. Prý zvířata ho nikdy nezklamou. Do našeho rozhovoru se přidává i elfka. "Ahoj já se jenuji Lucil." Předstabuje se mi žena s plavími vlasy. "Já jsem Erik." Odpovím jí a podávám jí ruku. Nyan ho neuposlechne. Bezhlavě se na něj vrhne. Otec ho silou odhodí od sebe. Bratr dopadne na stěnu na níž visí na háku pochodeň. Hák se mu zarazí do části hrudi kde má srdce. Naposledy uslyším jeho řev. Zůstane z něj jen popelavý prach. Znala jsem ho krátce a přesto cítím díky tomuto k otci ještě větší nenávist! "Byl to tvůj syn!" zavrčím.."a ty ho zabiješ!" Když se začne rozednívat pokojně usnem, protože víme, že nyní už vlci nepřijdou. Pokojně usneme z jedné strany mě hřeje pes a z druhé strany ta elfka. Zdá se mi o Anně, nevím co ten sen znamená. "Byl to bídák! Nikdy se o sebe nedokázal postarat! Nebyl na něj spoleh! Když jsem ho poslal za tebou dal jsem mu jasný rozkaz, aby tě dovedl a on přišel s prázdnou! Byl moc velká měkkota!" zařve zlostně otec. Vztekle zaskřípu zuby. "Nenávidím tě, otče! Stejně jako tě nenáviděl Nyan! A možná ještě víc!" Otec po mně chňapne svou zkostnatělou rukou. Uhnu se mu, mrštně uskočím stranou, vytasím do teď skrývanou dýku jenž je pro něj smrtelná a bodnu přímo do srdce. Nemrzí mne to. Na tento den jsem se těšila po celý svůj život. Zabila jsem ho tak lehce a bez sebemenších potíží.. Probudím se. Všichni se už balí. "Půjdeš s námi nebo tu zůstaneš se Starým?" ptá se jeden z trpaslíků. "Samozřejmě, že půjdu s vámi." Jsem rád, že mi to nabídli. Nemám nic proti entovi, ale přeci jeho jen jeho způsob života mi moc nesedí. Rychle zbalím své věci a vydáváme se na cestu. Ze skupiny jsem se nejvíse zblížil s Kainem, tak se jmenuje hraničář. Je to mlčenlivý muž, ale se mnou se dokáže uvolnit a promluvit. Nečekala jsem že to půjde tak rychle. Teď jsem za to však ráda. Otec se na mne naposledy podívá, pak zařve stejně jako Nyan a hromádku prachu jenž z něj zůstane rozfouká vítr jenž profukuje mezi kamennými zdmi hradu. S úlevou polknu a posadím se do křesla. Nyana je mi docela líto. Nedá se však nic dělat. Když se dalšího dne dozvědí otcovi kumpáni co se stalo, jsou vyplašeni. Ihned přebírám po otci vládu v severním království

4. kapitola

23. listopadu 2008 v 12:54 | Cintie a Arron |  V záři měsíce
Vyjdu ven z domu. Toulám se noční krajinou. Jsem plna nové energie z elfské krve, která je pro mě mnohem lepší než obyčejná krev smrtelníků. Před úsvitem se vrátím zpět, probudím tě... Erik vstane a vyjde ven. Zavře za sebou dveře, rozpaží směrem k horizontu, nad kterým se zrovna rodí krásný den, a začne se zaříkáváním. Na obloze se z ničeho nic oběví mračna, která zakryjí sluneční svit. Vyjdu překvapeně ven s pusou dokořán. "Proč si tohle neudělal někdy dřív?" "Potřebuji k tomu spoustu energie," snažím se vysvětlit, "a já dopusud nebyl po ránu dost vzrušený, aby mi ta síla vystačila." Odpovím a sezbírám své věci. "Musíme jít, pronásledují nás." "Vzrušený? Z čeho jsi teď?!" zeptám se zprudka. Nevím proč mám špatnou náladu. Možná tím, že nám není dopřána chvíle klidu a nebo tím, že jsem se včera k Erikovi chovala špatně a nevím jak to odčinit. "V noci jsem měl sen. Přišel ke mně starý elf a řekl mi ať ho následuji. Vyvedl mě ven a řekl mi, ať udělám to, co jsem teď zopakoval." A ukážu směrem ven. "Že nyní dokážu co budu chtít a kdy budu chtít." Kroutím hlavou. Seberu své věci aniž bych čekala na tebe a vydávám se na cestu. Erik osedlá svého koně. Naloží na něho svoje věci a poté se vydá za Annou. Dojede ji.Chvíli jde vedle ní. Podá jí ruku:" Tak pojď, bude to pohodlnější." Ohlédnu se po tobě. Přijmu tvou ruku bez jediného slova. Nasednu a obejmu tě kolem pasu. "Kam jedeme?" "Říkala jsi, že chceš na sever." Odpovídájí, když pobízíkoně směrem, kterým se nacházel kraj barbarů. "Ano...pravda." Jsem nějak mimo realitu. "Eriku.." začnu.."ten včerejšek mě mrzí." "Hmm, ...." Víc nic. Erik je sklamaný z jijí včerejší reakce, on jí nabídl svůj život a ona ho odmítla. Tvá reakce mě zarazí. Čekala jsem víc než jen zahučení odpovědi. Seskočím z koně... Přitáhnu otěže, otočím koně. Shlédnu k tobě. "A co jsem měl říci?" Jeho očích je vidět smutek se zoufalstvím. "Miluji tě! Rozumíš tomu? Chci s tebou strávit celý svůj život. Daroval bych svůj život za tvůj. A ty mě jen odmítneš, jako by se nechumelilo." Když domluví vykanou mu z očí slzy. Opět otočí koně a pokračuje na sever. "Eriku počkej!" vletím tvému koni do cesty a zastavím ho. Stáhnu tě z koně dolů a dlouze tě políbím. Otřu ti slzy z tváří. "Já tě také miluji, ale pochop, že nechci aby si byl zrůda jako jsem já! Sám vidíš reakce na nás!" "Pro mě nejsi zrůda! A je mi jedno kdo si co myslí!" Erikovy oči se rozzáří štěstím. Ještě jednou Annu políbí, pak se vyhoupne do sedla. Na Annu pokyne, aby si přisedla. Opět si přisednu. Hned je mi lépe. Cestujeme po celý den. Na koni je znát únava a tak se utáboříme na okraji jednoho z lesíků ve zdejším okolí. Sejmu něho sedlo a postroj. Nechám mu pouze uzdu, kterou ho přiváži na zatravněněm pasece, aby se mohl napást. I já jsem unaven, ale nedávám to znát. "Máš něco k jídlu?" zeptám se tě. "Šla bych něco chytit..." "Ano mám." Odpoví Erik, když tahá z torny pecen chleba. Opřu se zády o strom. Zadívám se kamsi do dáli. "Na severu žil a možná ještě žije můj otec." "Tvůj otec?? Pověz mi o něm něco víc, prosím." Ulomím si kus chleba. Přihodím do ohně, pak si také sednu vedle tebe. "Ani nevím co bych ti o něm měla říkat. To že jsem ho neměla v lásce a jakou metodou mě vychovával už víš. Na severu se stal jako jeden z čistokrevných pánem všeho. Byl to takový postrach." vyprávím... Bedlivě ti naslouchám. "Co sourozenci máš nějaké? Nebo něco víc o tvém klanu, či vlasně proč se tan nenávidíte s vlkodlaky?" Pobízím tě ve vyprávění. "Měla jsem sestru. Zabili ji. No a teď jsem tu jen já. O matce nevím, že by žila a otec..možná. Bylo by ale lepší kdyby byl mrtvý! Nechtěla bych ho potkat..." pokračuji... "Vlkodlaky nenávidíme odjakživa. Už první z nás je zotročili a když se vlci proti nám vzepřeli nastal krvavý a věčný boj o nadvládu nad těmito rasami." .. "Které rasy máš na mysli?" Zatvářím se naštvaně, ale v zápětí se rozesměji. "No nás a je." vysvětluji zmateně. "Aha a ono to zatím vypadá na boj o moc. Kdo bude moci ovládat větší množství kořisti, Takových jako jsem byl já a moji sousedé." Zesmutním. "Jako byl můj děda." Zamračeně a zároveň přemýšlivě se na tebe podívám. "Co se stalo?" "Nevím. On chodil pást naše stáda na pastviny nad vesnicí, nedaleko vašeho sídla, tam dole pod skalou. Víš kde myslím?" položím ti otázku, aby jsem zjistil zda mě posloucháš, protože vypadáš hluboce zadumaně. Když mi přitakání odpovíš pokračuji. "Tehdá když odešel naposled, bylo to asi týden než jsme na vás zaútočili, se velice dlouho nevracel. Šel jsem ho hledat. Když jsem přišel k salači uviděl jsem boží dopuštění. Celé stádo roztrhané. A děda? Ten měl zlomený vaz a dvě malé ranky na krku. Proto jsem se vydal se zbraní v ruce na vaší usedlost. Byla to taková trestní výprava. Na jejímž konci jsi ty moje lásko." Zahledím se do tvých hlubokých očí. Utápíš se v mém pohledu. Usměji se a přitisknu se k tobě. "To s tvým dědečkem je mi líto. Někteří z nás se prostě neovládají." "Nyní když jsem s tebou je to už dobré." Políbím tě. Moje ruka přejede přes tvé vlasy, po tváři, krku a ňadrech, dále na břicho a spočine na stehně. Oplácím ti tvé dotyky. Vášnivě tě líbám, stáhnu z tebe šaty, toužím po tobě jako minule ve starém pokoji nad hostincem... Erik se vymaní z Anina sevření. Natáhne se pro tornu, ze které vyndá bavlněnou pokrývku. Rozprostře ji na mítině pod hvězdami. Ulehne na ni a vyzve Annu, ať jde k němu. Když k tobě pomalu přistupuji, hraji si se šněrováním u korzetu až si ho nakonec svléknu. Přilehnu si k tobě. Očima přejíždím po tvé tváři..mé další polibky jsou nenasytné. Přestanu tě líbat. Ležím vedle tebe na boku a konečky prstů přejíždím po tvém žádoucím těle, které má v měšíční záři barvu alabastru. Poté tě začnu opět vášnivě líbat, jako by jsem se tě němohl nasytit. Pod Erikovými dotyky a slastnými polibky doslova roztávám. Cítím jak se náš dech zrychluje vzrušením. Mé hlasité sténání ho rozrušuje ještě víc... Vzpínáš se mi vstříc. "Jsi tak krásná!" Vydává Erik ze sebe přerývavě. Už to nemůžu vydržet. Z lehkých dotyků přecházím na hlazení tvých ňader. V tom si uvědomím, že jsem tě ještě nevysvobodil z kalhot. Pomohu ti ze mne stáhnout kalhoty. Celé tvé tělo zasypávám horkými polibky. Naše milování je vášnivé a krásné. Vzpínám se na napjatých rukách. Tvé dotyky vnímám každým kouskem celého svého těla. V piji se do tvých smyslných rtů a smyslně tě políbím. ...Ležím vedle tebe rozechvělá a udýchaná. Hladím tvou unavenou tvář dokud neusneš. Ráno když padá mlha mi je chladno. Přisunu se k tobě blíž a obejmu tě. Celou noc jsem vzhůru. Hlídám Erikův spánek a zahřívám jeho tělo. K ránu když se ke mně přivine ho přikryji pláštěm. Poté vstanu, obléknu se a dojdu pro něco k snědku. Erika probudí až vůně pečeného masa. Dojde k ohni, jen tak s pláštěm, políbí Annu. "Krásné ráno Miláčku. Copak jsi to připravila?" Sykne a oklepe se chladem. Usměji se. Podávám ti tvé oblečení. "Kousek odtud jsem chytila zajíce. Myslela jsem, že to budeš mít lepší než chléb." Seberu si své svršky a obléknu se. Poté si přisednu vedle tebe a zakousnu se do pečeně. "Měli by jsme se podívat po nějakém jídle pro tebe." Zakroutím nesouhlasně hlavou. "Nepotřebuji. Pojedeme dál. Jsem zvědavá co se děje na severu, mám divné tušení." "Dobrá, ale cestou seženeme někoho pro tebe. Je to daleko." Vstanu. Sezbírám věci a osedlám koně, který je odpočatý po včerejší celodenní cestě. "Uvidíme." nejsem z tvého nápadu nadšená. S krví, kterou jsem si od tebe vzala vystačím opět nejméně čtyři a přinejhorším i více dní. I když zeslábnu...Pomohu ti sbalit, nasednu za tebe na koně a vydáváme se na cestu. Po několika hodinách jízdi dorazíme do jedné z osad blízko hor. Místní jsou na první pohled vyděšeni. Seskočím z koně a dojdu k jedné z žen. "Co se tu děje?" ukážu rukou za sebe směrem ke středu vesnice. Žena mi vyděšeně prozradí, že na ves útočí muži jenž se za úplňku mění ve vlky. Z tohoto zjištění nejsem vůbec nadšena. Ženě poděkuji a vrátím se zpět k Erikovi. Vše mu povím... Erikovi se rozzáří oči. "Musíme jim pomoct." Připravý meč, toulec a luk. Nachá tě vyskočit si za něj a vyjedou směrem k návsi. Když jsme skoro u návsi seskočím z koně. Naznačím ti, že půjdu jiným směrem. Nejsi z toho nadšený, ale se mnou nepohneš. Rozeběhnu se směrem odkud větřím vlky. Jednomu z padlých mužů vezmu luk a toulec s šípy. Když doběhnu na okraj vesnice blíž ke skalám spatřím je tam! Krčí se v mlze... Vůbec se mi nelíbí, co má Anna v plánu. Meč si přendám do pouzdra v přední části sedla. Beru si do ruky luk s několika šípy opatřenými stříbrnými hroty. Pobídnu koně směrem k návsi. Je slyšet jen dusot kopyt mého koně a tu a tam zaskučení některé z obětí masakru. Zlomyslně zasyčím. Natáhnu tětivu luku a střelím. Jednomu z vlků se šíp zaryje přímo do srdce. Využiji chvíle zmatku a vpadnu mezi rozrušené nepřátele. Dva z nich zabiji bez sebemenších potíží. Poté se ukrývám do stínu hory a pohrávám si s dalšími nepřáteli... Vlci pobíhají zmateně kolem. Má šance. Šípy jsou na cestě dva trefily vlka do havy a další dva to krku. Po okolí se zvednul mrak prachu. Naši nepřátelé pobíhají sem a tam. Hledají Annu. "Nesmím už střílet mohl by jsem ji zasáhnout." Pomyslím si. Sklidím luk a tasím meč. Tryskem vjíždím mezi Likantropy a jednoho v plné rychlosti zasáhnu do boku. Zvíře zařve bolestí, ale než se vzpamatuje jsem venku z mračna a připravuji se k dalšímu útoku. V koruně stromu se cítím bezpečně. Vlkodlaci pobíhající kolem drancují vesnici. Zajímalo by mne proč. Když jednoho z vlků zraním, nechávám ho naživu... Znovu se rozjíždím směrem k potičce. Čepel mého meče prosviští zvduchem. Po jejím dopadu cítím jak ve vlkovi praskají kosti. Ani teď nijak nespomalím a rovnou si to namířím ven z mračna. Planu zlostí. Popadnu vlka vší silou, přirazím ho ke stromu. "Proč útočíte?!" Mlčí..silně ho udeřím až se zkácí k zemi. Znovu ho popadnu a opět ho přirazím ke stromu. "Tak proč?!" Výhružně si přejedu jazykem přes zuby a v ruce držím dýku tak obratně, že mu jí mohu během chvilinky zabodnout přímo do srdce. Při obrátce si všimnu vidlí. Beru je do prázdné ruky. Rozjedu se. Vší silou hodím vidle směrem ke zvířeti. Projdou krkem. Všimnu si jen, že padá k zemi. Vzhledem k tomu, že mi taktika výpadů z venčí vychází rozhoduji se v ní pokračovat. Vlkodlak je šípem těžce zraněn. Když vidím, že není schopen jediného slova zabiji ho. O kousek dál vidím muže z osady, jenž se snaží ubránit své rodiny. Přiběhnu k jednomu z nich, tváří se poněkud překvapeně. Nechává mě však bojovat dál aniž by mi bránil. Rozjíždím se. Ale v okažžiku kdy vjedu mezi vlky se mi jeden postaví do cesty. Kůň se ho lekne. Vstyčí se na zadních nohách. Padám ze sedla, kůň odbíhá do bezpečí. Bestie na nic nečeká a útočí. Sice se mi podaří se ubrátit tlamě, ale tlapa s drápy se mi zatne do boku. Úder mě odhodí několk metrů na stánek se zeleninou. Při dopadu ještě zavolám tvé jméno."Anno." Při boji se zarazím. Uslyším odkudsi volání svého jména. "Erik!" pomyslím si. Rychle se rozeběhnu směrem odkud si myslím že jsem volání slyšela. Nemohu ho najít... Postavím se a udělám si kousek místa. V tom ho spatřím. Ze země vypadá mnohem větší. Naštěstí mám chráněná záda zdí. "Tak pojď," pobídnu bestii a snažím se tak sám sobě dodat odvahu. Zastavím se na místě a uklidním se. Zachytím známou Erikovu vůni. Vydám se jeho směrem. Když ho spatřím zraněného u zdi uleknu se. Na vlkodlaka jenž se na něj chystá zaútočit dostanu nesnesitelný vztek. Popadnu jeden ze štítů válejících se na zemi, popadnu vlkodlaka a přibiju ho jím ke zdi. Poté mu prokopnu hrudní koš..slyším praskání kostí. Nakonec mu svými nehty rozpářu hrdlo. Doběhnu k tobě... "Co ti trvalo tak dloho? Volal jsem tě už bůhví kdy?" Snažím se odlehčit situaci. "Děkuju. Nevíškolik jich tu ještě je??" "Byla jsem dezorientovaná. Nemohla jsem určit v tomhle randálu odkud si volal. Je jich tu ještě..ani nevím." řeknu neurčitě až mě to samotnou překvapí. "Ukaž mi tu ránu!" "To je dobré." Zakryji rámu pláštěm. "Oni nás potřebují." Ukážu směrem odkud přichází zvuky nářků. "Tak pojď." Vemu tě za ruku a vedu směrem do pranice. Zamračím se. Tvá rána se mi vůbec nelíbí. Nechám se však vtáhnout do boje a na chvíli na to zapomenu. Když vesničané zabijí posledního vlkodlaka nastává v osadě konečně klid. Mrtvá těla roztroušená všude kolem se snaží statkáři, trhovci, bojovníci a další odklidit a některá i pohřbít. Slyším některé ženy plakat nad smrtí svých mužů, dětí, přátel či příbuzných. Není mi z toho dobře. Zajdu ke kovárně kde se skryji před zraky ostatních. Procházím tou spouští. Krvácím, ale není to tak strašné. Vidím vesničany roztrhané na kusy. "Ale kde je Anna," nemám moc času na uvažování, protože si všimnu jednoho z vlkodlaků, který se začíná zvedat. "Anno! ... Anno! Rychle pojď sem." Sháním tě, protože pouze ty si s ním poradíš. Zaslechnu ze vsi Erikův hlas. Líně se zvednu a pomalým krokem jdu směrem k tobě... Když tě spatřím, všimnu si, že jsi nějaká jiná. "Anno potřebuji, aby jsi z támhleté obludy dostala kde se tu vzal." Ukážu směrem k místu, kde skupinka sedláků drží na místě jednoho z nich. Nemůže se hýbat, protože má zlámané nohy. "Ať to zjistí sedláci, budou se mně bát..." řeknu opatrně. Obejmu tě. Jdu k tobě a obejmu tě. "Neboj půjdu s tebou. Oni to nezvládnou jsou to jen lidi." "Mám se snad chovat pro mě naprosto přirozeně?" vyjeknu. "Dobře, jak chceš. Zůstaň tady." Pouštím tě a jdu k bestii sám. Když k němu přijdu a on ucítí krev vytékající ze šrámů na mém boku, ožije. Najednou má mnohem více síly a když se k něku přiblížím zaútočí. Když vidím jak vlk zaútočil skočím před Erika abych ho bránila vlastním tělem. Bolestivě mu přišlápnu nohu k zemi... Vesničani se leknou. "Teď už to bude dobré. Běžte po své práci. Spousta lidí dnes potřebuje pomoci, my to tu už zvládnem." Pomalu stanu, políbím tě na tvář. "Děkuju.Ty hlupáci by ho nechali, aby mě zabil." "Eriku jdi pryč. Promluvím s ním sama!" poprosím tě o laskavost. "Ne zůstanu tu s tebou." Sevřu tvou dlaň ve své. Pohlédnu ti do očí. Nehodlám se s tebou hádat, ať je tedy po tvém. Přikleknu k vlkovi, pozoruje mě celou dobu svýma temnýma očima. Přinutím ho aby změnil podobu. Chytím ho křečovitě pod krkem, muž zasyčí bolestí. Skloním k němu hlavu a promluvím jeho řečí, kterou ovládá jen jeho rasa. Muž zprvu nechce mluvit. Když stisknu víc, svěří mi že na severu panuje boj o nadvládu. Vlkodlaci se opět tvrdě bouří proti upírům, jenž je znovu zotročili a utvořili silný klan, který nyní neustále bojuje o místa na této zemi. Nechce se mi to líbit. Zajímalo by mne kdo vede krutovládu v severním království, ale to už mi vlkodlak není schopen říci. Koukám na tebe. Jak jednoduše si pohráváš s tím chlapem. Nerozumím tomu, co říkáte, ale všimnu si, že to znepokojí. Během mžiku je muž mrtev. "Co ti pověděl?" Ptám se nebo mi to spíš řekneš až se ubytujeme. Není mi dobře stratil jsem dost krve. "Otec žije. Teď jsem si tím jistá." S těmito slovy zachmuřeně vpadnu do místního lokálu. Místní se po mě vystrašeně podívají. Vidím jak někteří sahají po zbraních. Jsem klidná. Jeden z mužů, ten kterému jsi pomohla bránit jeho rodinu, je uklidní a nabídne nám ubytování u něho doma. S díky jeho poctu přijmeme. Konečně se vrací i náš kůň. Mužova žena dá Erikovi najíst. Já sedím zamyšleně u stolu a nechávám si plést od jejich malé dcerky culíčky na vlasech. Chvílema se tomu musím zasmát. Jsem až překvapen, jak to Anně s dětmi umí. Pozuruji ji. "Slušelo by ti, kdyby jsi byla matkou." Posadím si malou holčičku do klína. Zvláštní, že vydržela pohled z očí do očí. Usměji se na tebe. Pustím holčičku a jdu ženě pomoci do kuchyně. Pokračuji v rozhovoru s mužem. V tom se mi zamotá hlava a spadnu na zem. Rána na mém boku stále krvácí, aniž by si toho někdo znás všiml. Ve vedlejší místnosti zaslechnu ránu. Když s ženou přiběhneme z kuchyně uvidím Erika ležet na zemi. Všichni tři se k němu skrčíme. Malou holčičku žena odnese do jednoho z vedlejších pokojů. Opatrně odkryji tvou ránu. Zasyčíš bolestí. Muž rychle běží pro věci na ošetření. Zastavím ho. "To není třeba, jen mi ho pomozte položit na lůžko!" Na malý okamžik se proberu. "V poslední době jsem v téhle poloze nějak moc často." Usměji se a unaveně opět zavřu oči. Vím, že mi pomůžeš a tak nemám ani strach, co se mnou bude. I přes to, že vtipkuješ mám o tebe strach. Rána je ošklivá a hluboká. Mám pocit, že i infikovaná. Řeknu si muži o nůž, rozříznu si ruku a nechávám stékat kapky krve do tvé rány... Poté co se rána zacelí, se mi trochu uleví. Posadím se. Potřebuji několik bylin. Vyjmenuji vše, co potřebuji a žena hned se hned vydá je hledat. Chytím tě za ruku. "Co bych si bez tebe počal, je to už po několikáté, kdy jsi mi zachránila život." Teď už to bude dopré. "Mám prosbu v torně mám šupiny z baziliška, dej je našenu hostiteli. Ať je odnese platnéři a ten ať mi z nich udělá krunýř." Tvou prosbu vyslyším. Muž jenž je ještě šokován uzdravovacími metodami a poté ještě šupinami z baziliška, tiše odejde ke zdejšímu platnéři. "Eriku, ta rána byla zlá. Pokud to příště bude horší nedokážu ti už pomoci..." "Stou zbrojí to už tak zlé nebude." Snažím se tě uklidnit. "Co jsi to říkala o svém otci, když jsme odcházeli z hostince? Že žije? jak si tím můžeš být tak jistá?" Nerozumím tomu, cos řekla. Přejdu k oknu. Zahledím se ven. Mé myšlenky proudí šílenou rychlostí. "Jsem si jistá Eriku. Buď otec a nebo jeho potomek o němž nevím, ničí země na severu. Vždycky toužil po zotročování lidí, vlkodlaků, elfů a dalších bytostí. Tolik let byl klid a najednou.. opět války." Opřu si hlavu do dlaní. Venku se pomalu smráká. Chci vstát, aby jsem tě utěšil, ale mé zranění mi to nedovolí. "Takže to znamená, že musíme na sever kvůli tomu, aby jsme to ukončili." Řeknu rozhodně a nekompromisně. "Já se dám dohromady za pár dní. Stejně tak dlouho bude trvat výroba brnění. Pak doplníme zásoby a vydáme se na sever." "Eriku..." začnu. "Půjdu na sever sama." "Sama?" Jsem překvapen tím, co říkáš. " A kde budu já?? Má se ze mě snad stát opět rolník?? Tak to ne! Jdu s tebou, A´t chceš nebo ne!" "Bude to nebezpečné Eriku! To nejde.." zakroutím hlavou. "Já už nechci být sedlákem. Pokud odejdeš beze mě. Budu muset začít lovil podobné bestie jako byl tn bazilišek, nebo jako byli ti dnes. S tebou to bude bezpečnější." Vidím že tě nepřemluvím. "Spi Eriku. Potřebuješ odpočívat." Už se vrátila paní domu, Udělala odvar, jak jsem řekl. Přiložila obklad. A já mohl pokojně usnout. "Neodcházej beze mne." Poprosím tě ještě v polospánku. Pak usnu.Zoufale se podívám na ženu. Chápe co chci udělat. "Pomůžete mu?" vyslovím svou prosbu nahlas. Žena přikývne. Odstoupím od okna. Sbalím své věci, je čas jít. Naposledy se na tebe podívám. Z očí mi vykane slza bolesti, ale nemohu tě prostě vystavit nebezpečí. Žena s e mnou vyjde před dům. Za námi běží malá holčička. Naposled ji vezmu do náručí. "Dávejte na sebe pozor a šťastnou cestu." popřeje mi žena. "Vy mi přejete i přesto, že víte co jsem zač?" podivím se. Usměje se. "Vím a vás za to neodsuzuji. Pomohla jste nám a to je víc než jen hloupé přání." Zůstanu stát jako zkamenělá. Nakonec sebou cuknu, upřu pohled na malou holčičku. Usměji se na ní a pak na její matku. Přehodím přes sebe plášť a jdu cestě vstříc.
Cestuji po celou noc. Všude ve zdejších vesnicích panuje chaos. Vlci útočili snad už uplně všude. Když začne svítat, ukryji se v temnotě zdejšího lesa. Les je starý až prastarý. Pokračuji po vyšlapané cestičce dál do lesa. Čím jsem hlouběji, tím víc jsem nervoznější. Jako bych vycítila magii... Erik se probudí až z pozdním odpoledne. Vedle něho spí na kraji postele holčička. Z ničeho nic vyskočí z postele a pěží vedle do místnosti s křikem. "Mami už je vzhůru." Z kuchyně přijde žena a beze slova vymění Erikovi obklad. "Kde ... kde je Anna?" V mém hlase je slyšet zoufalství. Chci se hned vydat za tebou, ale žena mě jediným dloubnutím do rány přesvědčí, znovu si lehnout. "Musela odejít. Za pár dní se můžete za ní vidat." Řekne žena a znovu odejde do kuchyně. Opatrně se rozhlížím všude kolem sebe. Mé oči pátrající ve tmě o nic a nikoho nezavadily a i přesto cítím, že mě někdo pozoruje. "Vidat se za ní??" přemýšlím o budoucnosti. "Jestli odešla tak mě zřejmě již nechce vidět. Ale proč?" Za chvíli přišlo ta roztomilá holčička s culíčky. "Půjdeš si se mnou hrát?" Ptá se mě ta malá holčička. Pomalu se posadím a jdu na dvorek si s ní hrát. Najednou za svými zády ucítím pohyb. V lese mě obklíčí několik mužů s delšími vlasy a jasnýma očima. Elfové! Uleknu se. Nebráním se jim už z toho důvodu že mi hroty šípů míří na srdce. Svážou mi ruce, oči převážou bavlněným šátkem a odnesou mě do jejich sídla. V dáli slyším hukot lesního potůčku... Najednou vykoukne z okna hlava paní domů, "Jano pojď už domů je pozdě." Děvčátko sice nechtíce, ale přeci jen jde domů. Moc jsem si dnešní den užil. Dokonce jsem při hraní zapomněl i na Annu. V posteli přeýšlím, co s ní asi je? Kde se nachází? Není jí nic? Nakonec přeci jen usnu. Cítím chlad. Když mi muži rozvážou oči nacházíme se uprostřed krásně osvětlené kamenné místnosti. Přímo naproti mě se nachází vysoký dřevěný trůn na němž sedí muž se světlými vlasy a překrásně zdobenou korunou. Dívá se však chladně a s pohrdáním. "Jak se opovažuješ vkročit do našeho lesa?!" z ostra vyštěkne mým směrem. Klečím před ním jako malomocná bytost, kolem mě se neustále pohybují muži s připravenými zbraněmi. Mám zvláštní sen. Zdá se mi, že jsem v obrovské jeskyni. Je zde mnoho dalších osob. Procházím mezi nimi, ale žádná z nich mě nevidí. Nemohu zaostřit, na jejich tváře. V tom se mi tam zjeví další. Jiná než ostatní. Jediná, na kterou se můžu přímo podívat. Anna? Co se to děje? Zničeho nic se probudím. Jsem zmatený. "Byl to sen?" Nevím, co se děje. Pouze prsten, který mi darovala Anna vydává zvláštní energii, kterou vnímám každým kouskem svého těla. Elf - nejspíš král si nenechal nic vysvětlit. Nyní ležím ve věznici, jenž vybudovali mistři hluboko pod skalním královstvím. Ani nevím kolik hodin uplynulo od mého zadržení. Vytáhnu z výstřihu u tmavé košile přepásané korzetem náhrdelník, který jsem dostala od Erika. Sundám si ho z krku a zadívám se na něj. "Něměla jsem od něj odcházet, ale musela." přemýšlím... Probouzím se se zvláštním pocitem. Hned ráno se rozloučím s našimi přáteli. Vyzvednu si brnění u platnéře a vyjedu směrem na sever. Nemusím o ničem přemýšlet. "Musím najít Annu!" Přináší mi jídlo. Cítím že je v něm něco zvláštního. I přesto, že jsem oproti těmto věcem imunitní, raději se ho ani nedotknu. Elfové přeci jen ovládají magii a nemusela bych dopadnout dobře. Po nějaké době si pro mě přijde stráž aby mě znovu přivedli před trůn. Muž jenž na něm sedí na mě opět opovržlivě shlíží. Podívám se mu do očí za což utržím ránu. Z tváře mi teče krev..rána se ihned zacelí. Díky tomu co právě elfové viděli na mě namíří opět zbraně. Jedu lesem. Je to zvláštní les. Něco v něm je jiné než v ostatních lesích. I můj kůň to cítí, z nějakého důvodu je neklidný. Mám pocit jako by mě někdo sledoval. Meč si dávám tak, aby jsem se k němu mohl případně lépe a rychleji dostat. Ještě jednou konkroluji, zda mi brnění chrání poraněné místo. Zatřesu s ním. Je přesně na těch místech kde má být. Dodám si kuráže a znovu vyjedu. "Jsi netvor a náš nepřítel! Určitě byla na výzvědách!" obviní mě muž. "Nejsem váš nepřítel! Cestuji na sever už delší dobu, abych zabránila rozbrojům!" bráním se. Nevěří mi. Vstane, odplivne si přede mne, udeří mě a nechá mě odtáhnout dolů do vězení. Ležím na podlaze místy pokryté slámou. Obličej schovaný v dlaních a přemýšlím co budu dělat. Poslední dobou jsem unavená a dostávám chuť na krev... Jedu pomalým rozvážnám krokem, když v tom se předemnou vstyčí statný strom. Hrozivě na mě zařve. "Co tu chceš?? Tady nemáš co pohledávat!" Kůň se vzpíná, ale tentokrát se v sedle udržím. Tasím meč. Když v tom okamžiku je moje vstyčená ruka ozářena denním sluncem. Prsten se mi rozzáří nad hlavou. Obr se stáhne a pravý: "Promiň bratříčku, ale nevypadáš na elfa." Zaraženě si mě prohlíží. "Nejsem čistikrevný elf, má matka byla lidská žena." Odpovím tomu stvoření. "To ledas co vysvětluje. Rád tě poznávám. Jaké je tvé jméno." "Erik." Odpovím mu. "Buď zdráv Eriku, na mém jméně by jsi si zlomil jazyk, ale říkej mi Starý." Na podlaze nakonec usnu. Spím déle než kdy jindy... "Kde se tu bereš Eriku?" ptá se mě obr. "Hledám tu jednu ženu, upírku." Starý mě přeruší, "ona ti snad nějak ublížila?" "Ne to ne. Já ji miluji. Proto ji hledám." Ent tomu nerozumí, zavrtí hlavou. "Kam ten svět spěje. Polo elf miluje upírku. Pokud měla tmavé vlasy tak jsem ji tu viděl před několika dny." Nevěřím svím uším. "Kde a kdy jsi ji viděl." Když se s trhnutím probudím nespatřím nic jiného než jen zas stěny kamenné místnosti, kde mě vězní. Nevím, co mám dělat a hlavně co se mnou budou dělat. Když se vyšvihnu na nohy, podívám se z malého okénka jenž je ve dveřích vedoucích do cely. Nikde nikdo..přejdu po místnosti a opět ulehnu.. Teprve teď si uvědomuji jak ent mluví pomalu. "Viděl jsem ji asi před dvěma nocemi. Chytili ji tu. A odnesli." "Kdo, kdo ji odnesl a kam?" snažím se dozvědět co se stalo s Annou. "Mno přeci mí bratříčci, elfové." "Elfové? A kam ji vzali? Povídej!" Jsem vzrušený. Narychlo si snažím vzpomenout kdy Anna měla krev. "Já tě tam odvedu, král tě stejně bude chtít vidět." Odpoví mi na to ent a vydává se na cestu. Když se opět probudím, slyším stráž jenž otevírá závoru do mé cely. Vstoupí dovnitř a táhnou mě směrem nahoru. "No tak Stará pospěš si." Povzbuzuji ho. "Není kam pospíchat, času je dost." odpoví a pokračuje stejným tempem. "Co se mnou chcete dělat?!" vyzvídám cestou od stráží. Ti se jen na mě ze strany s úsměvem podívají a dodají: "Co by, jsi nepřítel a ti dlouho nepřežijí!" Konečně jsme se dostali k vesnici. Ent jen ukáže k jeskyni u vrcholku skály, po které stéká voda. Poděkuji mu. Pobídnu koně a tryskem se vydávám ke sluji. Obyvatelé vesnice jsou překvapeni. Jedu po horské soutězce, co nejrychleji to jde. Až nyní mi dochází, že jsem se ocitla v nebezpečí. Snažím se strážným silou vytrhnout, ti jsou však chráněni svými zbraněmi a když mi jeden z nich nelítostně vrazí hrot dýky do boku zařvu bolestí a přestanu se bránit. Projede mnou zvláštní pocit. "Anno! Už jedu!" U ústí do jeskyně se mě snaží zastavit stráže. K mému štěstí nemají luky a tak odrazím svým mečem útok jednoho a druhého porazí můj kůň. Jedu dál do útrob jeskyně. V tom si uvědomím že je to to místo z dnešního sny. Seskočím z koně. Beru si meč a klestím si cestu hloubš a hloubš. Stráže mě v hlavní síni předhodí před krále. Ten popadne svůj meč a zamíří jím na mé srdce. Jsem v té velké místnosti. Všichni mě jen přehlíží, nechápou kde jsem se tu vzal. V tom vidím tebe a muže s mečem. "Zadrž!!" Polekaně otočím hlavu směrem odkud vyšel výkřik. Nevěřícně na tebe koukám. "Eriku!" vyslovím nevěřícně. Král se zarazí s mečem v ruce. Situace se mu nelíbí. "Zadrž pane." Snažím se krále uklidnit. "Nech tu ženu se mnou odejít, prosím." Změním ton hlasu. Situace se najednou změnila, protože se do místnosti dostali královské stráže v lesklých zbrojích. "Kdo si myslíš, že jsi?!" vyštěkne tvým směrem rozzuřeně král. Stráže mě pevně drží, nemohu se ani pohnout. "Jsem Erika. Syn Geralta z Rivie." Řeknu hrdě. Když elfové zaslechnou jméno mého otce jen zašumí. "A máš k tomu nějaký důkaz?" Ptá se král. "Ne jediné, co mám je má čest." Snažím se strážím vytrhnout. Král na Erika shlíží nevěřícně. Přikáže aby mne odnesli dolů do cely. "Ne!" zakřičím prosebně. "Nechteji! Nebo budu nucen použít zbraně!" Připravým se do bojové pozice. V tu ránu královy střáže napnou tětivy luků. Otočím se ke králi. "Nechte ho! Ať jde!" "Ne Anno, bez tebe NEODEJDU!" Jsem rozhodnutý, že pokud mám zemřít tak jedině s tebou. Vzpříčím se strážím, dostala jsem nápad. "Králi!" vyštěknu rozzlobeně. "Pokud nás nezabiješ můžeme ti pomoci! Vím, že mi nedůvěřuješ, protože jsem to, co jsem, ale zeptej se jeho..." ukážu směrem k tobě. "...jaká doopravdy jsem." "Přiveďte ho ke mně!" Zavelí svým strážím. Ty jdou okamžitě ke mně. "Jen přes mou mrtvolu." Osočím se na dva elfy, kteří se ke mně přiblížili. "Není jako ti ostatní. Já ji miluji a pokud nevěříte mně. Tak den cesty lesem je vesnice a tam se na ni ptejte u rodiny sedláka Pavla. Ti ji také znají blíže, zachránila mu ženu a dítě, při útoku vlkodlaků na vesnici." Král vypadá nerozhodně. Posílá dva ze svých poddaných, aby si ověřil Erikova slova u rodiny, kde jsme krátce pobývali. Panovník poté pohlédne na mne a posměšně dodá: "Elf a miluje netvora! K neuvěření!" "To, že potřebuje krev jiných lidí z ní nedělá netvora. Nemůže za to. Pokud jí budete chtít dál věznit, tak prosím, aby jsem byl s ní." Oponuji panovníkovi. "Počkáme! Dokud nepřijdou mý lidé jenž jsem poslal do oné vesnice! Tvého otce jsem znal Eriku, doufám že ti mohu důvěřovat jako jsem důvěřoval jemu! A ta žena.." podívá se směrem ke mně, ale dál už nic nedodá. Svým strážím jen poručí aby mne odvedli zpět dolů. Tebe si nechá ve své síni. "Anno neboj se nenechám tě tu!" Vidím, že jsi dost slabá. Mám strach, že by jsi nemusela ty dva dny vydržet. "Můžeš mi věřit. Ale mám prosbu. Pusť mě k té ženě, chci si s ní promluvit o samotě. Klidně v její cele." Král tvé prosbě vyhoví avšak za doprovodu stráží. Usadím se opět v tmavém koutě cely a bradu si podepřu koleny. "Co tu děláš Eriku..." řeknu s troškou zoufalosti v hlase. "Co tu dělám? Chtěl jsem tě vidět a také se tě zeptat jak ti je?" Dojdu až k tobě a posadím se vedle tebe. "Proč jsi odešla?" Je mi dobře a nechtěla jsem tě brát na sever s sebou. Už jsem ti řekla že je to nebezpečné!" odseknu ti. "Nebezpečné? Pro koho?" Erik stále ještě nepochopil, že Anna odešla z důvodu strachu o něj, Je tak samolibí, že si nepřipouští, že by mohl zemřít. I kdyby tak by stejně raději zemřel společně s Annou, ale to zase stále ještě nepochopila ona. "Pro tebe! Si smrtelný pochop to! Já jsem jen...mrtvá!" vyjedu na tebe plačtivě. "Ano já jsem sice smrtelný, ale ty jak vidíš, daří se mi dobře. Ale spolu nám bude líp, kdyby jsi jeli spolu, mohlo se to vyřešit dříve." Pohladím tě po tváři a políbím tě na vlasy. Povzdychnu si. Položím si hlavu k tobě do klína a usnu. Když se znovu probudím už v cele nejsi... Stráže mě odvedli do pokoje. Je to, ale jen honosnější provedení Anniny cely. Sebrali mi zbraně a koně odvedli do stáje. Nechali mi jen Anninu dýku. Tu kterou jsem jí koupil. Ležím v cele na zádech a rukou si přejíždím přes břicho. Mé citlivé vnímání už dávno zachytilo dítě jenž se ve mne vyvíjí. "Měla bych to Erikovi říct." zamyslím se. Pak tu myšlenku zavrhnu...

3. kapitola

23. listopadu 2008 v 12:52 | Cintie a Arron |  V záři měsíce
Mé kroky vedou daleko od vesnice. Plahočím se mezi poli, občas přejdu nějaké stavení. Snažím se nepřemýšlet, ale nějak to nejde. Putuji až do rozednění. Dnešní den bude sluneřný - bohužel. Uchýlím se do jednoho polorozpadlého domu a na chvíli usnu. Obtěžkán svými věcmi se vydávám na cestu, na jejímž konci doufám, že budeš ty. Protože mé zásoby jsou docela těžké rozhodnu se, že peníze získané z odměny investuji do dalšího vybavení a koně. Snad tě najdu rychleji. Když se probudím, venku neustále pálí slunce. "Zatraceně!" zakleji nahlas a kopnu do staré bedny. Bedna se s rámusem přemístí doprostřed místnosti. Najednou na zemi spatřím padací dveře do nějakého sklepa. Zvědavě k nim přistoupím. Snažím se je otevřít, ale jde to velice ztěžka. Nakonec se mi to přeci jen podaří. Dolů vedou staré dřevěné schody, sejdu po nich. Ocitnu se v naprosté tmě..pro mě žádný problém... Erik je v sedle téměř celý den. Ptal se ve všech vesnicích i samotách, které projel jestli Annu, alespoň koutkem oka nezahlédli. Zatím marně. Jdu stále dál. Okolo mě jsou všude mříže starých věznic. Na konci studené chodby zapáchající hnilobou najdu kostry...Když k nim dojdu blíž, spatřím na lebce jedné z koster chrup s upířími špičáky. Další tři kostry to samé...Sevře se mi úzkostí hrdlo. Raději vyjdu zpět nahoru kde mě ozáří silné světlo... Na sklonku dne, v jedné zapadlé vesnici poprosí Erika místní rychtář zda by je mohl zbavit baziliška. To zvíře prý tyranizuje místí obyvatele. Erik prý vypadá a má na to i vybavení, že by jim mohl pomoci. Dohodnou se na odměně. Erik nechá koně v hostinci ve stáji bude ve větším bezpečí. Bere si meč, luk a toulec a odchází do lesa. Sluneční paprsky! Rychle se vrhnu do tmavého koutu místnosti. Zakryji si tvář. Vůbec neregistruji, že někdo vešel do místnosti. Až pak můj citlivý čich zavadí o něco, co mi silně připomíná pach psa! Zvednu hlavu, u dveří vidím dva muže, spoře oděné do tmavých svršků. Jejich oči žhnou nepřátelstvím, vycítili stejně dobře jako já o nich, co jsem zač. Vlkodlaci... S narůstajícím množstvím adrenalinu se opět rozvíjejí moje schopnosti. Slyším šustivé zvuky. Vzpomínám si co mi otec říkal o baziliškovi. Nesmím se mu podívat do očí, pozor na zuby. Tasím meč. Napřímím se, sahám po dýce, když v tom si uvědomím, že jsem si zbraně před spánkem vyndala a nechala je na lůžku. Vlkodlaci se škodolibě usmějí... "Meč? K čemu mi bude meč, když se ta zrůda dostane dost blízko je se mnou konec." Zauvažuji. Vracím meč do pochvy a beru si luk a šíp. "Nejprve ho musím oslepit." Za jejich zády se objeví další dva. "Předem prohraná bitva" uvědomím si. Rychle přejedu pohledem k posteli kde se třpytí dýka od Erika. Kdybych byla dost rychlá...zauvažuji. V tom se na mě jeden z vlkodlaků vrhne. Podtrhne mi nohy, padám těžce k zemi. Ostatní vlci se posměšně zašklebí... Nervy mám jak na stopkách. Praskání větví. Rychle se otočím. Ano byl to on, zahlédl jsem jeho ocas. Znovu. "Když budu dost rychlí možná se mi podaří trefit oko." Teď. Pouštím tětivu a první šíp se vydává na svou cestu. Slyším jak zvíře úpěnlivě zařve, ale nevím kam jsem ho trefil. Dva z nich mě popadnou a vlečou zpět do sklepa. Jednomu bolestivě přišlápnu nohu, druhému se snažím vycuknout. Nejde to, na pomoc jim jdou jejich přátelé. Ze schodů sejdeme pomalu a opatrně. Dole v chodbě mě křečovitě svírají a zavřou do jedné ze zadních cel, kde jsem našla ostatky upírů... Beru další šíp, olíznu jedno z per, aby šíp při letu dostal rotaci. Bazilišek vydává zvláštní syčivý zvuk. "Alespoň nyní vím kde je." Napadne mě. A prásk, vysílám šíp do tmy mezi stromy. Opět to zaúpění. Muži nepromluví jediného slova. Neustále se jen výsměšně šklebí. Odejdou. Zvednu se ze země, zlomili mi nohu! Psiska zatracený! Během chvíle si kosti vrátím do původního stavu. Přemýšlím co budu dělat. Mříže vypadají silně. Snažím se je silou vykopnout. Nic... Dávám si luk znovu na rameno a připravuji se k útoku. Bestie se pohybuje mnohem pomaleji než prve. Čas od času do něčeho vrazí. Můj plán vyšel. Co nejtišeji se snažím dostat k baziliškovi, ale nejsem dost tichý. Rychlý výpad. Jen tak tak jsem se vyhnul. Na chvíli se posadím na zem. Potřebuji se odtud dostat! Popadnu jednu z kostí patřící mému mrtvému spřízněnci. Zlomím jí v polovinì, a nehty kterými jindy prořezávám lidem hrdla vytvořím na konci kosti osten. Z plna hrdla zařvu a čekám co se bude dít. Jakmile obluda zjistila kde se nacházím jeden útok střídá druhý. Ještě, že jsem nejdříve použil šípy. Z každého oka mu trčí ulomená část šípu. Vytéká z nich zvláštní tekutina, ale na bližší skoumání není čas. Musím se vyhýbat ostrým zubům opatřeným jedem. Nic...zařvu znovu. Na konci chodby uvidím světlo jak se otvírají padací dveře. Jeden z vlků se jde podívat dolů. Už z dálky ho bedlivě pozoruji očima. Krčím se v koutě věznice. Jakmile vlk dojde k mřížím, odemkne a vejde dovnitř, aby zjistil co se děje neváhám a útočím. Obroušenou kůstku jenž pevně svírám v ruce mu zabodnu do krku. Vlk zařve bolestí a kácí se k zemi. Opovrhlivě se na něj podívám. Popadnu svou maličkou zbraň a mířím chodbou ke dveřím. Konečně. Podařilo se mi useknout alespoň jedem ze dvou tesáků. To ho opradu rozzuřilo. Mohutným máchnutím mě posílá o deset metrů dál. Okmžitě útočí. Než se stačím spamatovat a postavit dostávám další silný úder do hrudníku. Pomalu se vyplížím po schodech. Nahože v místnosti spatžím dva z vlkodlaků. K jednomu z nich pžistoupím neslyšně zezadu. Zabiji ho stejně jako tamtoho dole. Jeho přítel si mě však bohužel všimne a zaútočí. Utržím silnou ránu do tváře. Odkutálím se do míst, kde jsem předtím v klidu podřimovala. Nahmatám zde své zbraně. Jednu z dýk hodím po vlkovi. Zbraň nemine svůj cíl. Zaryla se nepříteli přímo do hrudě. Rána mě odhodila daleko. Moc to bolí, uvědomím si, že ta stvůra mě jen slyší. Vyvolám vítr, který mě svím šumem skryje. Ani se nepohnu potřebuji si srovnat svá žebra. Když se dám do hromady, pžejdu do ofenzivy. Rychlím útokem se na něho vrhnu a pokusím se mu bodnout meč z boku do břicha. Kde je čtvrtý z mužů nevím a zjišťovat to radši ani nebudu. Venku se naštěstí stáhla mračna. Popadnu své zbraně, vyběhnu z domu a jdu směrem k lesu. Jsem neustále ve střehu. Z vlkodlačí návštěvy v tom domě jsem neměla vůbec radost. Na boku není ani škrábnutí, šupiny jsou zde moc silné. Rychle se skryji. Další útok podniknu na hlavu. Je to nebezpečné, ale krunýř tam vypadá slabší. Seknul jsem ho blízko ucha a opravdu se tam meč zaťal. Z místa vystříkne proud krve. Celou cestu myslím na Erika. Mám zvláštní pocit, ze kterého mi naskakuje husí kůže. Naberu rychlost..utíkám. Dlouho, velice dlouho. Nakonec dorazím do vesnice, která je jen o málo menší než ta, ve které jsem byla před několika hodinami spolu s elfem. Opět na sobě cítím pohledy udivených lidí. Asi málokdy vidí cestovat ženu o samotě. Nyní se opravdu pokusím o husarský kousek. Vyskočím stvůře na záda a odtud na krk. V podstatě si bestii osedlám. Nebyl to dobrý nápad. V okamžiku letím vzduchem a zastavuje mě až strom, který se mi postaví do cesty. "Pokud to přežiji tak ráno to bude hodně bolet." Bazilišek útočí. Ležím na zemi protože se nemůžu ani pohnout. Mé první kroky směřují do zdejší kovárny. Kovář mě s podivem vítá. Potřebuji peníze a tak se mu snažím prodat krátký mečík a jednu z dýk. Získám od kováře několik zlatých za které se ubytuji v místním hostinci. V posledním okamžiku jsem zvedl meč, zrovka když mě chtěl zasadit poslední ránu. Hlavu mu protkne můj meč. Stačím ještě uhnout, než se obluda skácí k zemi. Ležím vedle baziliška a sbírám síly na cestu do vesnice.Toulám se bezcílně vesnicí. Pozoruji tváře ostatních lidí. Mé myšlenky se upínají pouze a pouze k jediné osobě. Když se začne stmívat vrátím se do hostince. V pokoji si lehnu na postel a pokouším se alespoň dřímat. Když sezbírám dostatek sil, vstanu. Jako důkaz opatrně sbírám useklý zub. Také si zvpomenu na to, že otec říkal, že z jejich šupin jsou nejlepší štíty. Uříznu několik šupin z boku. To vše si přinesu zpět do vesnice. K rychtáři půjdu až druhý den. Dnes už nemám sil. Probudím se až k ránu. Opět jeden z podmračených dnů. Podzim se neúprosně blíží. Obléknu se, sejdu dolů do hostince a poručím si něco k snědku. Když jsem se ráno probral je vše přesně podle předpokladů. Všechno mě bolí, ale za rychtářem musím. Neberu si ani zbraně, moc mě tíží. Rychtář je šťasten, že mě vidí živého a zdravého. Když mu ještě předložím důkaz toho, že je bazilišek mrtví dá mi mou slíbenou odměnu. Najím se a vyjdu z hostince ven. Pobrukuji si pro sebe písničku. "Dnes je na návsi opravdu rušno." pomyslím si. Cestou k hostinci se domluvím s malým chlapcem, že mi za drobný peníz dojde pro léčivé byliny. Mezi lidem se rozkřikla zpráva o muži jenž je osvobodil od baziliěka. Vyslechnu od lidí zprávy a mířím zpět k hostinci. Poručím si víno a sednu si ke stolu, kde se baví několik místních... Sedím na návsi a čekám na chlapce. K mému překvapení přinese vše oč jsem ho požádal. Poděkuji mu dám, mu jeho odměnu a jdu do hostince. Šenkýřku poprosím, aby mi z bylim udělala odvar. Vesnice je nové události plná. Muži u stolu nemluví o ničem jiném než o hrdinovi a baziliškovi. Leze mi to na nervy. Posměšně odfrknu se slovy, že tohle bych zvládla levou zadní. Muži na mě zkameněle zírají. Usměji se. Oni též...myslí si jaký jsem neřekla vtip. Hlupáci. Poručím si další víno. Zaslechnu nějaký povyk, moje zvědavost nezná hranic a tak jdu zjisti o co jde. Slyším nějaké dva muže jak se vytahují, že by tu bestii ze včerejška zvládli taky. "Tak proč jste ho už dávno nezabili." Otočí se na mě a vyděsí se, protože po včerejšku opravdu nevypadám moc dobře. Jak ráda bych se dnes opila. Mé mrtvé tělo však přijímá víno jako lidské tělo vodu. Zvednu se k odchodu, když chci dát hostinskému peníze za útratu uhodí mě do nosu známá vůně... "Pane moc se vám omlouváme to ta žene, která teď odešla." Koktá ze sebe jeden z nich. "Jaká žena, jak vypadala." Jsem zrušením bez sebe, kdyby mě všechno nebolelo, tak to zněj vytluču. "Ta co právě odchází." Otočím se a uvidim Annu. Mé smysly mě nezradily! On je vážně tady! Zůstávám stát na místě. Nevím co mám dělat, v paměti mám živě zarytá tvá poslední slova... Přes celý hostinec zavolám:"Odpusť! Moc mě to mrzí, co jsem řekl." Čekám na tvou odpověď. Nevěřícně zakroutím hlavou. Pomalu dojdu k tobě, vidím tvá poranění. Jemně tě pohladím po tváři... Ucuknu tvému dotyku. "Auuu to bolí." Jsem nesmírně šťastný, že jsem opět s tebou. "Už nikdy neodcházej. Prosím. Vidíš jak potom vypadám." Ušklíbnu se. Dám ruce v bok a spustím: "Příště se nech rovnou zabít! Pojď. Všichni tu koukají a vyčistím ti rány." "Jak si přeješ." Usměji se. Beru si od šenkýřky odvar z bylin. "Pojďme tedy. Máš tu vlasní pokoj?" "Mám." vezmu tvou ruku do své a doprovodím tě až ke dveřím od svého pokoje. V pokoji tě položím na postel. "Co všechno tě bolí?" "Bylo by snažší vyjmenovat, co mě nebolí." Když si vytáhnu bavlněnou košili, je vidět jak se na mě ta bestie podepsala. Velké modré podlitiny a modřiny, odřeniny a šrámy od větví. "Stačí to vidět nebo ti mám říci, co mě bolí." Zakřením se. "Ehm..bojím se, že ti momentálně moje krev moc nepomůže." I přesto se ostřím dýky říznu do ruky a nechám pár kapek stéct na poranění. Povrchová zranění se zhojí, ale jak jsem správně usoudila..pohmožděná žebra to neuzdravilo. "To je v pořádku. Přilož mi obklady u odvaru, co jsem přinesl. Ty mi pomůžou a zítra půjdeme do lesa." otočím se na záda a vemu tě za ruku. " Nesmíš už ode mě odejít. Opatrně ti přiložím obklady. "Neodejdu, slibuju! Moc si mi chyběl Eriku!" Přilehnu si na kraj postele k tobě a políbím tě. Obejmu tě. "Co kdyby jsem se nechal potetovat. Slyšel jsem, že muži z východu to nosí jako ozdobu. Nemůže to bolet o moc vic než tohle." Zavtipkuji. "Ty ale nejsi z východu!" plácnu tě lehce po tváři. "Auu!" Vykřiknu bolestí. "Tak tedy ne, byl to jen nápad." Přiložím si na tvář další obklad. "A copak ty jsi dělala včera celý den?" zajímám se o tebe. Leknu se. "Promiň..netušila jsem, že ti dá bazilišek tolik zabrat." reju do tebe. "Včerejšek mi radši ani nepřipomínej, myslela jsem, že ze mě bude večeře pro vlkodlaky." vyslovím útrpně. "Hahaha jsi opravdu vtipná ani netušíš jak byl velký." jsem poněkud podrážděný když si ze mě děláš legraci. "Vlkodlaci??" vyděsím se, protože vím, že to jsou vaši jediní nepřátelé. "Ale tuším, už jsem nejednoho spatřila." pošťuchuji tě a skvěle se při tom bavím. "Jo vlkodlaci, ale to nech být. Poradila jsem si..." "Spatřila? Spatřila? To se nedá porovnat, má sílu jako stádo divikých koní." Máchám divece rukama, než se mi ozvou moje pohmožděná žebra. "To jsem velice rád, že jsi to zvládla," přitulím se k tobě, políbím tě a usnu. Tlumeně se zasměji. Celou noc ležím u tebe, hladím tě a občas ti vyměním obklady. Když se k ránu probudíš, vypadáš mnohem lépe než předešlou noc. Kývnu tázavě hlavou směrem k tvé hrudi. "Dobré ráno, ano je to už lepší." Pochopím tvůj náznak. "Dáme si něco k snídani a půjdeme do lesa, potřebuji energii."Spokojeně se usměji. K posteli ti přistavím tác s již hotovou snídaní. Podíváš se na mě tázavě. "Já už jedla. Tohle je pro nemocného." podívám se ven..."Do lesa budeš muset sám, svítí slunce." "Jedla?" Tvá odpověď mě viděsí. Pochopím..."Jídlo! Krev jsem neměla od té doby co jsem...však víš!" zasyčím. Podívám se ti zpříma do očí. "Jsou tak něžné.." pomyslím si. Poposednu blíž k tobě a vášnivě tě políbím. Uleví se mi. Odložím tác s jídlem a obejmu tě. Polibek přeruším kvůli tomu aby jsem se nadechl a řekl ti jak jsi krásná. Usměji se, pohladím tvou tvář a v polibcích pokračuji. Nedokážu se ovládat... Při polibcích hladím tvé tělo. Pokouším se tě položit na lůžko. Přestanu tě líbat a posadím se vedle tebe, nedovolím ti aby jsi se také posadila. Hladím tě po tváři, hrudi i stehnech. "Jsi nádherná." Zatoužím po tobě a tvých dotycích víc než kdykoli jindy. Posadím se a pomáhám ti sundat košili, přitom tě neustále zahrnuji polibky... Ani já nezahálím. Když je má košile dole, začnu s rozvazováním tvého korzetu. Touhou se mi třesou ruce. Líbám tě na ucho a koušu tě do krku a šíje. Moje ruce bloudí po celém tvém těle a objevují stále nová zákoutí. Cítím jak naše touha roste. Rychle z tebe stahuji kalhoty a laskám celé tvé tělo... Když konečně rozvážu celý kozet, vysvobodím tě z něho a spatřím tvá krásná ňadra. Laskám je. Líbám tě dlouze a vášnivě. Hladím tě po celém těle, při tom povoluji tvůj opasek. S tvými kalhotami se také moc nepárám a házím je na podlahu. Slyším zrychlený tlukot tvého srdce. Dech je přerývavý...Milujeme se spolu něžně a přesto vášnivě. Nemohu se tě nabažit... Toužím po tvých dotycích a každý tvůj polibek opětuji. Spaluje nás nesmírný žár. Milujeme se snad po celý den. Na našem lůžku je to už dost poznat. Obě těla se proplétají v nekonečné slasti. Až nakonec oba téměř vybuchneme v extázi, která nás doslova pohlcuje a stravuje. Po notné chvíli, když opadne naše vzrušení, přicházím k sobě. Jsem krásně unaveni. Přitisknu se k tobě, hladím tvou hruď, tvář, jemnými polibky ti zasypávám celý obličej. Oba zmoženi únavou usneme. Dlouho před setměním se probudím a jen tak koukám do stropu. Erik vedle mě klidně oddechuje. Opatrně vstanu, otevřu okno dokořán abych se nadechla nočního vzduchu. Najednou ucítím zápach. Mokrý pes! Nakloním se víc z okna a vidím po ulici běžet vlkodlaka. Rychle se vrátím zpět do pokoje, hodím na sebe kalhoty, kozačky a Erikovu košili. Za pás vsunu dýku, přehoupnu se přes parapet a vylezu na střechu. Oči se mi zúží zlostí. Vidím nepřítele běžet k rychtářovu domu! "Divné" pomyslím si. Potichu skočím ze střechy dolů na zem. Připlížím se k domu. Uvnitř se svítí. U malého dřevěného stolku vidím rychtáře a muže-vlka jak se spolu na něčem domlouvají... Erika probudí chladný poryv větru z otevřeného okna. Když se rozhlédne po pokoji a zjistí že v něm Anna není začne myslet na nejhorší. Při oblékání zjistí, že mu schází košíle. veme si tedy pouze vestu a plášť. Pod něj skryje svůj meč. Luk a šípy přehodí přes rameno a do torny si veme několik flakonů se svěcenou vodou, ze své zásoby, a vyrazí do města najít svou milou. Baví se spolu jako dávní přátelé nebo spojenci. Kroutím nevěřícně hlavou, protože v muži jenž se mění ve vlkodlaka poznám jednoho z těch, kteří mě našli ve starém domě a věznili mě! Zaposlouchám se do jejich rozhovoru. Baví se o Erikovi! Nevěřícně kroutím hlavou... Vyjdu z hostince nevím kam jít. Cítím sice ještě několik žeber, ale v podstatě jsem již v pořádku. Rozhodnu se a vykročím směrem k lesu. "Kdy by jen mohla být?" ptám se sám sebe. Ve městě je zvláštní ticho. Nikde ani duše a to tu obvykle bývá docela rušno po celý den. Rychtář je morous. Strká vlkovi peníze za to, že Erika zničí! Nevěřícně vykulím oči. Vůbec nic nechápu, pomohl jim přece od baziliška! Začínám mít znovu ten zvláštní pocit, jako před každým bojem. "Jak je to možná? Že by Anně hrozilo nějaké nebezpečí?" přidávám do kroku, aby jsem se k lesu dostal co nejrychleji. "Bazilišek byl to jediný co odtud drželo ty příšery! Bylo to moje jediný potěšení i když z něj měli všicky nahnáno. A pak si přijde nějakej vandrák a kasá se, že ho dostane. Sebral mi peníze a zabil hlídače. Navíc se nesou řeči. Ta ženská v černým, co sem přišla předevčírem je tu prej s ním. Divnej párek tyhle dva." postěžuje si rychtář a znechuceně odplivne na zem. Erik vyšel z vesnice a k lesu mu zbívá už jen přejít pole. "Kde jen ta Anna je?" To už nevydržím. Vykopnu dveře. Muži se po mě otočí. Vytasím dýku, vlk neváhá a útočí. Když rychtář uvidí nebezpečí uteče ven z domu cestou do lesa... Na půlli cesty do lesa uvidí Erik vyděšeného rychtáře jak utíká směrem k lesu. "Anna!" napadne ho. Rozeběhne se směrem k radnici. Ve světnici je rušno. Když se vlkovi podaří mě prohodit oknem, zaslechneme z okolních domů vzrušené výkřiky. Popadne mě vztek, sesbírám se ze země. Chytím vlkodlaka, snažím se mu vrazit dýku do krku ale brání se... Konečně doběhne k radnici vidí Annu jak se pere s nějakým mužem. "Anno, co to děláš?" zakřičí na ni. Zarazím se, otočím se po výkřiku. V tu ránu dostanu silnou ránu do hrudníku, svalím se na zem. Vlkodlak na mne skočí a drápem mi prořízne hrdlo... Když si Erik uvědomí, co udělal, hbitě naučeným pohybem sáhne pro luk a několik šípů. Během mžiku má Likantrop v zádech pět šípů. Chvíli ležím bezvládně na zemi. Když se mi hrdlo zacelí, zvednu se. Vidím Erika s lukem v ruce. Vděčně se usměji. Vlkodlak leží na zemi a ztěžka dýchá. Seberu ze země svou oblíbenou zbraň a nelítostně mu zasadím poslední smrtelnou ránu... "Anno jsi v pořádku?" ptá se Erik starostlivě. Přikývnu. "Ty?", když se otočím spatřím několik lidí jak vykukují ze svých domů. "Nic mi není. Co se tu stalo? Ničemu nerozumím, kde se tu vzal ten vlkodlak?" Otočím se a vidím vyděšené obyvatele. Otočím se k vyděšeným lidem. "Jděte spát, není tu nic k vidění!" Poté se spolu vrátíme do pokoje nad hostincem, kde ti vše vysvětlím. Začínám balit. "Odjedeme! Mám koně půjde to rychle." Na rychlo ještě potírám všechny hroty i čepel meče svěcenou vodou. Raději se schovále někde v lese bude se nám tam případně lépe chránit. Stáhnu ze sebe tvou košili. Je zmáčená od krve. S provinilým výrazem v obličeji ti ji vracím a skláním se pro svůj korzet. Přes ramena si přehodím pláštík a pomáhám ti balit. "Drž ty zbraně ode mne prosím tě dál!" "Děkuju." Beru si ji od tebe. "Slušelo ti to v ní, ale bez ní to je mnohem lepší," zalichotím tvým vnadům, "neboj, nejsem malej." Snažím se nasadit vážnou tvář. Nakonec se rozesměji a pošťuchuji tě. "Když toho necháš pomůžu ti s tím korzetem. I když velice nerad." Podotkne a zatváří se docela provinile. "Pojď musíme jít." Pomůžu ti zavázat korzet a dojdu zaplatit naše pokoje. "Děkuju." stoupnu si na špičky a políbím tě. Popadnu naše věci a sejdu za tebou dolů k hostinskému. Dívá se po nás nedůvěřivě. Naše peníze mu však vadí mnohem méně než my. "Počkej tu na mě. Skočím osedlat koně." Odcházím do stáje. Počkám na tebe uvnitř. Hostinský na mě neustále kouká. "Co?!" vyštěknu nevrle. Zalekne se a jde si po své práci...


Vyjdu ze stáje s mím vraníkem. "Anno pojď ať se ještě někam dostaneme." V tom uvidím hostinského jak se mu třesou ruce. "Copak jsi mu udělala?" Otočím se a nechápavě koukám směrem kde hostinský stojí. "Já? Nic! Proč mi pokaždý když se něco stane, hned nedůvěřuješ?" "Promiň, ale když jsem viděl jak dokážeš zřídit vlkodlaka. Tak co by jsi udělala s takovou chudinkou." Se smíchem ukážu k hestinskému. Vyskočím do sedla a podávám ti ruku, aby jsem ti pomohl k sobě do sedla. "Zřídit?" posměšně si odfrknu. "Vždyť zřídil on mě." našpulím rozčileně pusu. Nemám ráda porážky! "Ale to bylo jen kvůli mně. Kdyby jsem na tebe nazavolal určitě by jsi ho dostala sama. Tak pojď," pokynu ti rukou aby jsi už vyskočila do sedla. "Hmm." nasednu do sedla a obejmu tě kolem pasu. "Pojedeme na sever?" "S tebou na kraj světa." Chytím tě za ruku a druhou pobídnu koně do kroku. "Vtipálku." usměji se. Jedeme až do rozednění. K mé smůle opět svítí slunce. Schováme se ve starém mlýně poblíž řeky. Když se rozední jdu ven a nastražím několik pastí. Co kdyby se nás rozhodli pronásledovat. Podívám se vzhůru k nebi a kochám se jeho krásou. Je klid a tak se ještě rozhodnu, že ulovím nějaké ryby j snědku. Ležím uvnitř na staré dřevěné lavici. Cítím jak slábnu. Dlouho jsem se nenapila. Na chvíli usnu... Vrátím se do mlýna a vidím tě spát. Rozdělám oheň a opeču ryby. "Stávej Anno, udělal jsem něco k jídlu." Pohladím tě po tváři, aby jsi se probrala. Pootevřu oči. Není mi dobře. Posadím se a chvíli jen tak sedím. "Copak ti je?" starostlivě tě podepřu a čekám tvou odpověď. Mávnu rukou. "To je dobrý Eriku. Máš ty ryby?" Erik poznává, že je něco v nepořádku. Vzpomene si na její slova, když říkala, že bez krve vydrží čtyři, pět dní. "Jak dlouho jsi neměla krev?" Polknu. Bolí mě hlava. "Budou to čtyři dny." "Proč jsi něco neřekla," beru si tvou dýku, "to je ta ode mě?" Rozříznu si zápěstí a dám ti ho k ústúm. "Pij!" Pobídnu tě. "Já..já - nechtěla od tebe! Oslabuje tě to! Ano..ta dýka je od tebe." usměji se. Zavrtím hlavou. "To je jedno, já se dám dohromady." Nechám skanout několik krůpějí krve na tvé rty a do tvých úst. Zavřu oči, slastně si olíznu rty. Odtáhnu si tvé zápěstí od úst. Posadím se ti do klína, nakloním si tvou hlavu a zakousnu se ti jemně do krku. Jsem poněkud překvapen, ale nechám tě pokračovat. Najednou začnu malátnět, ale nedám ti to najevo. "Pij, pokračuj." Pobízím tě. V tom se mi zavřou oči. Omdlívám. Cítím jak se Erikův tep zpomalil. Odtrhnu se od něj a snažím se ho přivést k vědomí. Ránu na zápěstí a krku mu pokapu svou krví. Snažím se otevřít oči ale jde to těžce. Jsem velice unavený. "Musím si teď chvíli odpočinout." Řeknu ti a znovu upadnu do mdlob. Přehnala jsem to, mám o tebe strach. Opřu tě o sebe. Doba než se probudíš k vědomí je neskutečně dlouhá... Probírám se. Motá se mi hlava. "Něco bych snědl. Podáš mi prosím tu rybu." Ukáži sněrem k ohništi. Ani nevím jestli tam ryby jsou, protože mám mžitky před očima. Podám ti jídlo. "Eriku, příště už si od tebe krev nevezmu! Prostě nemůžu, je to nebezpečný!!" "Musíš! Věřím ti. A když ti budu dávat pít častěji, ale méně tak to určitě půjde." Pohladím tě po tváři a zakousnu se do ryby. "Nepřežil bych kdyby jsi měla zemřít." "I když mi budeš dávat pít častěji, pokaždý se napiju stejně! Vždycky beru dokud to jde!" vycuknu se ti. Rozčiluje mě tvůj klid. "Co se děje? Jsem v pořádku? Jsem! Tak je zbytečné z toho dělat tragedii. Budeš se tedy muset naučit se omezovat. Nebo budeme muset začít lovit lidi." Když to vyslovuji tak se zachmuřím, protože můj názor na zabíjení bezbraných znáš."Teď ano! Ale nebyl si! Mě to prostě vadí! Mám strach, mohlo by se mi to vymknout!" "Nebo máme ještě jednu možnost." Dám svému hlasu ten nejvážnější ton, který v tom okamžiku dovedu. "Můžu se napít tvé krve já. Pak už to bude jedno." "Nejde se jí jen napít. Naše by se musela smísit a to nedovolím! Po mém způsobu života určitě netoužíš a nechci aby ses jen kvůli mě objetoval!" vysvětluji... "No to jsme ale udělali. Už jsme smísili naše krve." Když se zamyslím a uvědomím si, že do konce života bych musel lovit lidi, aby jsem přežil. "Stejně to jednou budeme muset udělat. Nebudu žít tak dlouho jako ty." Opět si k tobě přisednu a obejmu tě. "Eriku, proměna je něco docela jiného. Pár kapiček krve z tebe netvora neudělá. Nechci aby si byl jako já! Na to je tě přílišná škoda a ztratil by si dar elfů." trochu si od tebe odsednu. Zachmuřím se. "Pro mě bude lepší, když časem ztratím své schopnosti než, aby jsem ztratil tebe." "Říkáš hlouposti." odmítnu tě. "Mám prosbu zbuď mě před úsvitem." Řekne Erik, vstane a jde si lehnou. Přeikryje se kabátem, otočí se směrem ke zdi. Dělá, že spí, ale usnout se mu nedaří. Mrzí ho, co právě Anna řekla. Přemýšlí o tom do té doby dokud neusne